Kraťasy 2

Blog přináší druhou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

006

Fero Papuča a pomätenci Vesmíru

"No ty vyzeráš..", pozrel sa Fero Papuča na namrzenú raňajšiu tvár v autobuse. Neskôr zistil, že je to ON. Preboha! Vydesil sa sám seba! Ihneď zmenil svoj výraz tváre a hneď sa naňho usmiala jedna milá pani. Žeby to bola budúca pani Papučová? Pekné prsia, vlasy môžu byť - ešte nejaké sú.. No - celkom k svetu! Rýchlo niečo povedať! Čoby mohol povedať!? Som pán Papuča a mám 53 rokov?? To znie strašne! Nemohli by ste ísť hmm.. Nie! Nemôže ju predsa hneď pozvať na kávu! Rýchlo! Autobus už končí svoju trasu. "Máte pekný kabát", vyhŕkne z neho. Pani budúca Papučová sa v zápätí usmeje a poskočí jej srdce. Čo ďalej? Budú iba mlčať? "No ty ale vyzeráš!", nastúpi nejaká bláznivá pani, ktorá sa rozpráva sama so sebou. "Sa aspoň na iných usmej, keď sa nevieš na seba.. A ty? Čo sa tak na mňa pozeráš? Koľko máš rokov? 50? Variť vieš? Aj si vyžehlíš? Lebo tak si manželku nenájdeš veru. Len nehovor, že na to máš mamičku, haha.. lebo takí sú najhorší - tí už sú naveky odpísaní." Jéééžiš Mária! Spozornie Fero Papuča! A ona ako môže vedieť, že ja naozaj nežehlím? Je to také zlé? "A ty? Nepozeraj sa tak na mňa tými bábikovskými očkami! Vlasy by si si mala umyť, mastnota až hrúza! Kabát splstnatený, to ideš do roboty?".. pokračovala v konverzácii bláznivá pani. Hneď na to začala trhať noviny. Trhala, trhala a trhala. Smiech blázna sa striedal s trhaním. Pani budúca Papučová sa veľmi zľakla. Presadla si. Fero Papuča zatiaľ vymýšľal scenáre, čo by bolo, keby sa s budúcou pani Papučovou stretli, keby si rozumeli.. keby keby keby. Pani budúca Papučová si zasa pozorne prehliadala Fera. Pani trhačka novín pokračovala vo svojej činnosti. Zasvietilo slnko a opäť sa začal krásny slnečný deň. Len Fero Papuča rozmýšľal, že pani trhačka novín má pravdu! Zmení svoj život! Kúpi si žehličku. Hneď potom zmení aj garderóbu a hneď potom - nasadne naspäť do tohoto autobusu a už sa nebude báť osloviť ženu. Celé roky bol zbabelcom! Nedobre sa prizeral svojmu obrazu. A teraz - v minúte mu ho pani, ktorá vyzerala ako pomätená - dokonale predostrela. Nech žijú pomätenci Vesmíru!", pomyslel si  a s úsmevom vykročil do nového dňa...

007

Raz. Dva. Tri… 

Raz. Dva. Tri. Rozbaliť hudobné nástroje a vypnúť svet. Raz. Dva. Tri. Niekedy cítim vlastný pot. Raz. Dva. Tri. Nie je čas na myšlienky! Myšlienky, vyzývam Vás - choďte domov! Choďte tam, odkiaľ ste prišli! Nesprávajte sa ako otravné muchy! Raz. Dva. Tri. A keď sa zhasnú svetlá a ľudia stíchnu vo svojich svetoch - presúvam sa do iného sveta. Raz. Dva. Tri. Že sme príliš unavení, lebo sme cestovali niekoľko hodín a po ceste sa nám pokazilo auto? To nikoho nezaujíma! Psst! Zhaslo svetlo! Raz. Dva. Tri. Únava. Preč s ňou! Zaťahujem oponu únave a otravnej mysli. Raz. Dva. Tri. A keď sa zmení svetlo.. vchádzam po špičkách do iného sveta. Sem tam cítim na rukách zimomriavky. Sem tam lapám po dychu, lebo cítim s inými bytosťami príliš veľký súzvuk. Sem tam mávam chuť plakať. Ako dieťa. Ale ako by to už len vyzeralo? Recenzia by znela: Interpetka sa za záhadných okolností rozplakala:) To by bolo! Ha! Ale čo ma je po tom, čo by niekto napísal! Emócie nepustia! A sem tam sa mám chuť smiať. Lebo my všetci sme smiešni blázni:) Raz. Dva. Tri. A keď svetlá zhasnú. Už nevnímam, koľko ľudí prišlo na koncert. Vypínam materiálny svet. Hudba je zvláštna! Plynie v čase a priestore. Nezopakujete tak isto ani jeden a ten istý tón. Nezopakujete doslovne ani jeden zvuk. Všetko je jedinečné a neopakovateľné. Raz. Dva. Tri. Už neviem vôbec nič! Kto som? Iba niekto sa cezo mňa prihovára iným ľuďom. Niekedy ma to desí - že neviem, kde v piesni som, neviem aký pôjde akord, iba moje prsty samé hrajú. Čím viac kontroly, tým viac zmätkov! A takto chceme kormidlovať aj v živote! Aká škoda! Keď vypneme myseľ, všetko plynie samé! Všetko zapadá ako do skladačky! Existuje iba tu a teraz. Nie zajtra! Ani pozajtra! Keby sa tento pocit dal preniesť do života, boli by sme králi! Lenže my keď niečo robíme, myslíme už na to, čo budeme robiť potom. A keď nastane potom - existuje v mysli to ďalšie POTOM. Potom, potom,.. Takto strávime celý život! Každým koncertom si uvedomujem, že "SOM". Zrazu cítim ten tajomný vietor vo vlasoch, keď sa zastaví čas. Raz. Dva. Tri. Zdržovanie hry:) Hudba ma učí - žiť v prítomnosti. Hudba ma učí ŽIŤ.

008

Občanka

Stejně jako devět tisíc sedmset osmnáct dalších oprávněných voličů v našem volebním obvodě, byl jsem i já volit v posledních volbách do zastupitelstva. Vše probíhalo hladce až do chvíle, kdy jsem hlasovací lístek vhodil do urny. V ruce mi zbyla prázdná obálka, pokyny k volbám a čepice. Občanka byla v tahu.

"Promiňte, vrátily jste mi občanku?" Obrátil jsem se na dvě slečny za stolkem s označením R - T.
"Pochopitelně," odpověděla rozhodně jedna z nich a do mne se zabodly všechny oči v místnosti.
"Nemáte ji na stolku za plentou?" Napadlo jednu starší dámu, která vstala a jala se mi v hledání pomáhat. Spolu s ní vstali další dva členové volební komise. Občanka za plentou nebyla!

"Myslíte, že bych si mohl tu svou obálku vyndat? Bude navrchu." Navrhl jsem s nadějí v hlase.
"No to v žádném případě!" Zahromoval menší pohublej chlapík kolem padesátky - asi předseda komise. "Urna je zapečetěná."

"Ale tady kouká růžek obálky," všimla si ona starší dáma, která mi něčím začala připomínat mou vlastní matku. Rozhlédla se po ostatních, kteří si zatím vyměňovali rozpačité pohledy, a protože další volič v místnosti nebyl, žena činu neváhala.
Svými nehty se pokusila růžek zachytit. Naneštěstí neoplývala žádnými dlouhými drápy a obálka místo aby stoupala vzhůru, sesunula se o fous níž. V té chvíli jsme přestali dýchat snad všichni.

"Počkejte, mám tu pinzetu," přeťala hrobové ticho jiná dáma a vylovila manikúru z kabelky.
Uff! Pinzeta pomohla a obálka byla venku. Poslali mne zpět za plentu právě ve chvíli, kdy do volební místnosti dorazil manželský pár. Vyklopil jsem na stolek obsah obálky a zjistil, že hledaný průkaz identity uvnitř není. Polilo mne horko. Instinktivně jsem si sáhl do kapsy na zadku a nahmátl plastovou kartičku.

009

Bezpečný způsob obživy

Táta od nás odešel, když mi bylo pět, a od té doby jsem ho neviděl. Pro mámu nebylo jednoduché starat se o tři malé děti. Naštěstí s námi žil děda.

Vždy, když mámu začaly trápit starosti, vypravil se děda do města. Vracel se pozdě v noci, když už jsme spali. Ráno na nás čekal nějaký dárek a máma byla zase klidná a spokojená.

Děda trávil hodně času ve své světničce, kam jsme měli zakázáno chodit.

Jednou, to už jsem byl skoro dospělý, jsem chtěl dědu poprosit, aby vyřešil nějaký můj spor se sestrou, a bez zaklepání jsem od světnice nakoukl. Děda se snažil rychle něco schovat. Byl jsem si jistý, že je to zbraň. Naše pohledy se střetly. V obou bylo čitelné zděšení.

Těžké ticho po chvíli, která se zdála věčností, prolomil děda:

„Ech, co, stejně se blíží čas, kdy se o rodinu budeš muset postarat ty."

Od té doby mě postupně zasvěcoval do všech detailů svého podnikání, které nás celá ta léta živilo. Zvlášť mi kladl na srdce, že musím velmi pečlivě ošetřovat starý revolver jistě pamatující posledního cara, který se tenkrát přede mnou neúspěšně snažil schovat.

Je to pár měsíců, co děda zemřel. Ale ještě za jeho života jsem do moskevských ulic za obživou nejprve s jeho doprovodem a později sám začal chodit já.

Vždy si vyhlédnu skupinku bohatých turistů. Jen málokdy se stane, že by se alespoň některým nezaleskly oči vzrušením při otázce:

„Chcete zažít pravou ruskou ruletu?"

Ujistím se, že jsou ochotni slušně zaplatit za ten adrenalin, který je čeká. Pak je odvedu na vyhlédnuté místo, kam nikdo jiný nepřijde, ukážu jim zbraň i náboje. Když si připlatí, mohou si z nábojů vybrat, někdy jim dovolím i nabít zbraň. To jejich štědrost ovlivní nejvíc.

A já mám stále na paměti dědova slova:

„Pamatuj si, Igore, výstřel vždy vychází z horní komory zásobníku. To pro případ, když ukazuješ klientům, že střílíš ostrými. Ale než hlaveň nabité zbraně přiložíš k vlastní hlavě, nikdy nezapomeň důkladně zásobník protočit. To ostatní už zařídí dokonalý stav zbraně a gravitace."

010

Bavorská

Dala bych si bavoráka, říká si Eva, a myslí při tom jenom jedno.

Není jasné, co to znamená, ví to jenom ona, ostatní mohou hádat. Myslí snad na movitého chlapa, krásné auto nebo na míchaný nápoj?

Představa na cokoli z toho je vzrušující. Úplně nejlepší by ovšem bylo trio – zazobaný Bavorák v bavoráku u bavorského piva. Hned by bylo kamarádkám co vyprávět.

„Představ si to, svezl mě v šedém BMW, měl chlípné návrhy, zval mě na pivo. Dala jsem si dva bavoráky a kývla mu na všechno. Stálo to za to,“ v duchu si představovala, co líčí Lídě a ta závidí. V žaludku jí zakručelo, polední pauza je krátká, konec snění, koupit něco k jídlu a pak zpátky za výčepní pult. Nohy pálí, ruce jsou už vytahané, záda vůbec necítí.

Ještě sedm hodin a pak stáhne roletu, ááách. Do konce týdne zbývá sedm dní, slouží dlouhý, to je celkem pět šichet. Pár dnů po výplatě do kapsy hluboko, zákazníci jen sedí, nepijí, žádná dýška. Čert, aby to vzal! Snad bych si dala něco sladkého, pomyslí si a zajde do cukrárny.

„Dobrý den, jako obvykle, dva bavorské vdolky.“

Příjemná zpráva pro soutěžící, v úvodním blogu s pravidly soutěže přibyli dva noví sponzoři a tím i další zajímavé ceny :)