Kraťasy 3

Blog přináší třetí várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

011

Jak jsme zhynuli ve spárech šelmy aneb

jak sem se těsně před smrtí naučil šplhat...

Byli jsme tenkrát v Yellowstonským parku.

Ke konci výšlapu do lesů., přidalo se k nám malý štěňátko.

Kamarád řekl: "vemem ho sebou, třeba se o něj někdo přihlásí nebo ho necháme u správce".

Někdo se přihlásil!

Asi během deseti minut!

Medvědice, jeho máma!

V tý chvíli jsem naprosto zapomněl, že jsem nikdy neuměl šplhat, a to ani v tělocviku, ani v mezilidských, ba ani v mezišéfských vztazích a vyhopsal jsem na strom, ani jsem nevěděl jak.

Medvědice chvilku, cca 12 hodin čekala, jestli nás nevyhladoví...

A pak se to stalo, ztratila trpělivost a setřásla nás jak zralý hrušky...

012

Školní inspekce versus bojové plyny

Bývaly kdysi doby, že soudruh vedoucí jedné okresní školní inspekce takto pravil k lidu svému: „Soudružky a soudruzi, i v případě, že nás třídní nepřítel zamoří bojovými plyny, musí náš úřad fungovat. Proto ze cvičných důvodů příští zasedání bude v plynových maskách.“

A tak soudruh referent ze zvláštního oddělení chrabře rozehnal hlodavce ve skladišti civilní obrany, chladnokrevně hrábl do hromady zatuchlin a oprášil a rozlepil masky, které smrděly relativně nejméně a dávaly naději, že vydrží ještě alespoň jedno použití. 

O týden později skutečně soudruh vedoucí zavelel, načež inspektorské obličeje zbrunátněly, gumové popruhy zamlaskaly a po dvaceti minutách klení a dušení byl školní inspektorát na nepřátelské smrady plně připraven, byť někteří inspektoři zarosenými skly neviděli do lejster a dezorientovaný metodik dokonce povalil Komeského bystu.

A tu v pánském koutě zasedací místnosti poblíž dveří, dostatečně daleko od stanoviště velitele, uzrál klasicky pánský nápad: když bojové plyny – tak bojové plyny se vším všudy. Aspoň uvidíme, jestli ty choboty vůbec fungujou. 

Tak se stalo, že právě v době nejintenzívnějšího zkoušení bojových plynů do zasedačky nenadále vstoupila jedna životem ošlehaná, nicméně neinformovaná úřednice. Hned u dveří tvrdě narazivši na obzvlášť průrazný bojový plyn, provedla čelem vzad a vzkřikla do chodby: „Ježišmarjá – voni se tam posrali a eště si na to vzali masky!“

Vedoucí inspektorátu z toho ještě čtrnáct dní nespal a uchlácholil ho až nějaký vysoce vzdělaný politruk z vojenské správy: „nebojte soudruhu, tyhle bojové plyny se používaly už za soudruha Žižky. Politicky je to plně průchodné!“

No nevím. V devětašedesátém u prověrek neprošel ani politruk, ani vedoucí inspetorátu. A maminka už mi bohužel nikdy neřekne, jestli ty masky tenkrát fungovaly, nebo ne. Jako muže by mě to pochopitelně nesmírně zajímalo ... 

013

Stará dáma a ošklivý mladík

Elegance a dobré způsoby byly té staré dámě bytostně vlastní. Do tramvaje nastupovala obezřetně opírajíc se o hůlku. „To víte, staří je jen na obtíž.“

„Ale není,“ odvětila mladá dívka, které promptně uvolnila místo.

Na sedadle před ní seděl oplácaný mladík v neforemných džínách a před ním stála jeho slečna. „Jaký rozdíl,“ pomyslela jsem si. „Ale naštěstí i mezi mladými se najdou ti, kdo nezavírají oči a dívají se kolem sebe.“

Dáma pochválila dívčiny šaty a zavzpomínala na módu svého mládí: „Víte, já už tomu nerozumím. My jsme dbali, aby všechno sedělo a bylo ušité z dobrých materiálů. Teď se nosí potrhané kousky a prý je to móda. Ale nechci obtěžovat, je jiná doba. A vidím, že lidé jsou pořád ochotni nabídnout místo starému člověku.“

Po pár stanicích vystoupila. 

Na další stanici se zvedl také ten mladík. Stojící slečna ho vzala za ruku: „Tady je první schod.“ Bílou hůlku natáhl před sebe a pomalu scházel ze schodů

014

Paní jako z pohádky

  Vyrážím z práce, mám hlad, musím aspoň pro chleba a mlíko k snídani. Nakoupím v té sámošce u nás, už mě tam znají, chodím tam skoro denně. "Dobrý den", zdraví mě s úsměvem slečna u rohlíků. "Dobrej, " usmívám se taky. U regálu s chlebem stojí starší paní, milá, taková skoro pohádková. Kouká upřeně na mě, taky se usmívá, dneska je nějaký fajn den. Ještě pro to mlíko. Vedle sýra zase ta milá stará paní, pohled upřený na mou tvář. Kdo to asi je, ještě jsem ji tu nikdy neviděl. Spěchám k pokladně, fronta jakž takž. A za mě si stoupne paní pohádková, před sebou strká vozík po okraj plný nákupu, chudá zřejmě není. Upřený pohled, úsměv, ale v očích smutek. Nedá mi to. "Promiňte, známe se odněkud?" ptám se. "Nene, promiňte, moc se omlouvám, že na vás tak koukám, ale… nezlobte se, je mi to žinantní, ale… strašně mi připomínáte mého syna, víte…" polkne, v oku se podezřele zaleskne.."víte, on loni zemřel… a vy jste mu tak moc podobný, oči, úsměv, úplně mě to rozhodilo, nezlobte se…". Nevím, co říct, rozpačitě se posunujeme ve frontě, paní se zjevně odhodlává mi něco říct. "Prosím vás, nezlobte se na mě, mohla bych vás o něco požádat? Vím, že je to troufalé, ale… "odmlčí se. "ještě jednou, aspoň jednou bych chtěla slyšet, jak mi říká mami, víte, ahoj, mami, vždycky nahlas zavolal, byl tak usměvavý a veselý…" stěží zadržuje slzy. Teď už fakt nevím, co na to říct, rozpačitě vykládám na pás svých pár kousků a rychle platím, chci odejít. Ale pak mi to nedá a ještě před odchodem se na tu paní otočím a nahlas, s úsměvem zavolám: "Tak ahoj, mami!" Je mi trochu trapně, ale snad jsem tím nikomu neublížil (v duchu se teda omlouvám svojí mámě, ale ta by takový dobrý skutek pochopila), a když vidím jak paní září a volá za mnou. "Ahoj, synku!" je mi vlastně moc hezky.

  Ten pocit mě drží i druhý den. Navečer zas do krámu, slečna u rohlíků zdraví, poberu svých pár švestek a mířím k pokladně. Pokladní mi podává účet, na něm částka, co rozhodně nemůže být za můj nákup. Nechápavě se ptám, co to je. Pokladní se usmívá "Vaše maminka si včera zapomněla peněženku, ale povídala, že vy to určitě dneska zaplatíte."

015

Volné sedadlo

Přeplněný ranní autobus se pomalu šine ulicemi. Řidič pozorně sleduje dění před sebou. Uvnitř autobusu hlava na hlavě, i já stojím na jedné noze a ta ještě není moje.

Pozornost všech stojících poutá jedno volné sedadlo. Jediné v jinak beznadějně obsazeném spoji. Nikdo si nesedá.

"Jen si sedněte," pobízí pán o holi babičku, která vypadá, že pamatuje Masaryka jako dítě.

"I kdepak," brání se babička, "já jedu jen tři zastávky," opakuje svou mantru, kterou poprvé použila před pěti zastávkami.

"Jen nechte," směje se druhá, "co bych nepostála, doma se nasedím."

Autobus zastavuje. Babička, co jela jen tři zastávky, vystupuje, několik dalších lidí spolu s ní. Přede mnou stojí slečna zkušeným odhadem devatenáctiletá, začtená do rukou psaných poznámek.

Z nově nastoupivších se někteří hrnou k volnému sedadlu. Ale neusednou. Zůstávají stát. Někteří se rozhlížejí, komu by volné místo nabídli. Ale každý odmítá usednout. Všichni, i ti nejvíc churaví, jsou najednou plní energie a životního elánu.

Náhle sebou autobus cukne. Slečna přede mnou to nečeká, zavrávorá, mírně udělá půlkrok vzad a její prdýlka mi přistane v dlani. A aniž bych si to uvědomoval, moje dlaň zcela automaticky to krásné dívčí pozadí jemně pohladí a zlehka stiskne.

Slečna se otáčí obličejem ke mně. Čekám ostrou konfrontaci. Ona místo toho jen špitne: "Pardon," a zase poodstoupí a studuje své rukou psané poznámky. Já zatím zcela fascinován zírám na svou ruku, která jakoby sama nechtěla uvěřit tomu, čeho se ještě před chvílí dotýkala.

Další zastávka. Pro mě už předposlední. A zase desítky nových cestujících. Všichni se zdráhají usednout na volné sedadlo, když se mezi nimi objeví spěchající děda. Na nic nečeká a na volné sedadlo prudce usedne.

Celý autobus si oddychne úlevou. Konečně ten mastný flek ze sedačky někdo setřel.