Kraťasy 5

Blog přináší pátou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

021

Magie slov

Neměl náladu. Nic se mu nedařilo. A k tomu všemu se mu v supermarketu těsně před pokladnou roztrl sáček s jablky.  Takový malý ranní pétang…  Když ty potvory kulatý konečně posbíral, už byl na řadě.

Pokladní byla taky bez nálady. Šéf už jí stihl vynadat, blbě se vyspala a lidí v krámě mraky. A teď k tomu všemu ještě tenhle nesympatickej chlap zápolící s jabkama…

-           Dejte mi pytlík! - houkl na ni podebraně.

-           A kouzelný slovíčko by nebylo? - reagovala neprodleně s dramatickou ironií.

Chvíli na ni nevěřícně zíral a pak váhavě a opatrně řekl:

-           Abrakadabra…?

022

Seznámení po internetu

„Dobré ráno. Jak ses vyspala?“

„Dobré ráno. Dlouho jsem nemohla usnout, těším se na dnešní večer. Na naši první schůzku. Seznamování po internetu je takové vzrušující.“

„Magická noc. Měsíc v úplňku. Bude to silný prožitek.“

„Popiš mi podrobně cestu, ať nebloudím.“

„Až přijedeš do Čertova Mlýna, dáš se přes náměstí Padlých hrdinů. Projdeš ulicí Popravčí kolem hostince U Utopence. Dál ulicí Zádušní, kolem hřbitovní zdi a kapličky, která kdysi sloužila jako márnice. Je to až na konci vesnice, Poslední cesta číslo 13.“

„Mám něco přivézt?

„Kdybys byla tak hodná a stavila se v krámku Ducháček a spol., zlomila se mi lopata. Stačí, když vezmeš jen novou násadu. Mám tu rozdělanou práci. Jinak si nedělej starosti. O vše se postarám.“

„Budeš mi vyprávět o předcích z urozených rodů?“

„Ano. Při svitu hvězd zavzpomínáme na mé předky s modrou krví. Na hraběte z Transylvánie a hraběnku Báthoryovou. Před svítáním, než začne padat rosa, zabalím tě do deky a připravím jatýrka z husičky.“

„Nemohu se dočkat, jak moc se těším.“

„Však já taky.“

023

Krátká povídka o dlouhé povídce

Byla jednou jedna povídka, a ta byla tak dlouhá, že ten povídkář, co ji psal, si myslel, že už je tou vůbec nejdelší povídkou na světě, ale poněvadž netušil, jak dlouhá je povídka, která byla tou nejdelší na světě do té doby, než tu nejdelší povídku na světě začal psát on sám, tak tu svou povídku pro jistotu psal furt, aby opravdu byla delší, než ta dosud nejdelší povídka, a proto si do té své povídky pořád  vymýšlel všelijaké nové věty, odstavce, vsuvky, zápletky, zvraty, obezličky, háčky, odbočky, doplňky, situace, poťouchlosti, dodatky, šťouchance, hlody, vnuknutí, myšlenky, odkazy, citace, moudrosti, kličky, hlášky, vylomeniny, taškařice, skopičiny, nápady, motivy, příběhy, záminky, výjimky, podmínky, domněnky, vzpomínky, dialogy, postavy, padouchy, hezouny, plešouny, strašouny, šťabajzny, blondýny, rašple, mladíky, staříky, hrdiny, prdiny, bizarnosti, ordinace, doktory, setřičky, růžové zahrady a jiné hovadiny, kterými konec té své povídky pořád a stále znova záměrně oddaloval, a když mu všichni, co z toho už byli úplně blbí, říkali, ať už proboha skončí, jinak že z toho on sám dočista zmagoří, tak se na ně obořil, že ať mu do toho nekecají, poněvadž tomu houby rozumějí, a on že nesmí ztratit niť, protože to by si pak už třeba taky nevzpomněl, o čem to vlastně ta povídka je, a mohl by pak z ničeho nic, aniž by mu to došlo, začít psát o něčem úplně jiném, co by ve spojitosti s tím, co napsal předtím, nemuselo dávat smysl, takže by se v tom ani prase nevyznalo.

A jestli to statečné prasátko neumřelo, tak si tam vesele chrochtá dodnes. 

024

Jedna noc

Ležela vedle muže a naslouchala jeho tichému oddechování. Spí, ulevilo se jí a pomalu, opatrně se odtáhla. Odkryla deku a nechala do celého těla vstoupit chlad. Věděla jsem to, uvažovala, od první chvíle, co si přisedl vedle mě, mi bylo jasné, že spolu odejdeme. Jak se jen lehce dotkl nohou mého stehna, ta jiskra, co přitom přeskočila, nemohlo to jinak dopadnout. Líbali se už ve výtahu a vystupovali v objetí, mužovy zpocené horké dlaně pod šaty v krajkách kalhotek. Bylo to vášnivé a rychlé, potom leželi vedle sebe a muž ji jemně hladil, strašně moc mě chce uspokojit, napadlo ji, i když mě nezná a už se nejspíš nikdy nepotkáme, objala ho a laskala v ústech a pak se milovali ještě jednou.

Vstala. Cítila se zvláštně pošpiněná, jako ostatně vždycky, a věděla, že až vyjde na chodbu, bude zase plakat, a nenáviděla se za to.

Po paměti našla vedle postele svoje věci, kalhotky, podprsenku, krátké hedvábné šaty a rychle se oblékla.

Probouzí se, napadlo ji, možná už nespí. Slyšela, jak se rytmus mužova dechu změnil, snažil se dýchat pravidelně, jako spáč, ale ženu neoklamal.

Sledoval, jak se dívka otáčí ke dveřím. Je krásná, napadlo ho. Příjemná. Vzpomněl si na milování, jak vzdychala, jak se k němu tiskla a zatoužil ji sevřít ještě alespoň jednou. Nepohnul se. Měl pocit zvláštní održenosti od života, od reality… V noci mu hladila ruce, chvíli se zdržela u prsteníku a tiskla to malé zůžení po prstýnku, co chyběl. Mlčela, na nic se neptala, byl jí za to vděčný.

Mohl bych s ní zůstat, napadlo ho, co kdybych na ni zavolal, zkusil ji zastavit, co kdybych vyskočil a chytil ji za ruce. Neodcházej, přece nemusíš, zůstaň tady se mnou. Bože - proč se cítím jako takovej sráč?

Ty kecy, představil si - tys to teda dopracoval - ty jejich rádoby soucitný pohledy. Pocit absolutní nevysvětlitelné hanby, špíny až do bolesti, ho neovladatelně tiskl do peřin. Moc jsem pil, to je ono. Ležel bez pohnutí a pozoroval dívku, jak chvíli hmatá dlaní po zemi, zvedá svou bílou hůl a s téměř graciézní jistotou vychází dveřmi na chodbu.

Všechny hotelový pokoje jsou tady stejný. Ona si poradí, je přece zvyklá. Je zvyklá.

025

Autoportrét

Je brzy ráno a slunce dosud neukázalo své paprsky. Zatažená obloha s prostředím, ve kterém se nacházím, vytváří temnou scenérii. Stojím uprostřed staré opuštěné továrny se zaprášenými budovami. Přede mnou se tyčí obrovský cihlový komín, údajně nejvyšší v kraji. Na jeho boku je starý rezavý žebřík, který vede až nahoru. Úplně na samém vrcholu jsou vidět zbytky čapího hnízda. Škoda, že už tam není čáp a někam odletěl, pousmál jsem se.

   Mám na sobě zelenou teplou bundu s kapucí, kterou si přetahuji přes hlavu a pevné turistické boty. Rukama v přiléhavých sportovních rukavicích se chytám prvních příček. Pomalu lezu nahoru, a abych nemusel myslet na tu příšernou výšku, počítám v duchu od jedné nahoru. Ani na okamžik se nepodívám dolů. Začíná poprchat, kapky mírného deštíku mě jemně bodají do obličeje, fouká docela silný vítr. Starý komín zpívá podivným nápěvkem. Začíná svítat, musím být už odněkud vidět.

    Za chvíli slyším zezdola výkřik strážného. Nezastavím se a nevzrušeně pokračuji dál. Soustředím se na rytmus pohybu a dýchání, střídám pravidelně ruce i nohy. V okolí začíná zesilovat hluk provozu z nedaleké silnice, zanedlouho ho překrývá stále sílící zvuk sirén. Už tam budu, ještě kousek. Mám ze sebe radost, po týdnech rozhodování a čekání, jsem se konečně odhodlal. Cítím jak mě buší srdce, čím dál rychleji. Vítr je sice studený, ale bunda vydrží, je mi v ní dobře. Zahřívám se pohybem a adrenalinem. Poslední příčka a jsem tady.Dokázal jsem to !

   Teď rychle. Vytahuji z kapsy mobilní telefon. Nasměruji čočku proti sobě a vykláním se z komína, aby bylo pořádně vidět, kde se zrovna nacházím. Slyším, jak pode mnou zastavuje přijíždějící auto a zhasíná siréna. Musím si pospíšit, mačkám spoušť. A raději ještě jeden snímek, při něm špulím rty. Končím a usazuji se v bezpečné poloze. Sundávám si rukavici na pravé ruce a projíždím fotky. Vybírám nejlepší selfie a s komentářem ji odesílám do svého profilu na sociální síť.

   Stále se nedívám dolů, když jednou nohou při cestě zpátky hledám poslepu příčku. Prošlapuji do prázdna, snažím se marně rukama zachytit a padám do prázdna dolů.