Kraťasy 7

Blog přináší sedmou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

031

Miluji Dafné

Odešla do sprchy, překrásná, půvabná, s vlasy dlouhými až do půli toho nejluxusnějšího zadečku, jaký kdy viděl. Uvědomil si, že se mu opravdu splnil sen o štěstí a moc rád by se o vše podělil. Nečekal to, nikdy se ještě necítil vedle někoho tak dobře, ale věděl, že jde o pocit, není to správné a vlastně nic z toho není pravé. Ale proč by jeho cit nemohl být skutečný a trvalý? To přece není možné, aby takové štěstí nebylo pravé, musí existovat taková možnost. Ale možná to znamená, že je blázen nebo dokonce šílenec. Ne,není, miluje ji. Je tak úžasná a on je šťastný, jako nikdy ještě nebyl, přesvědčoval sám sebe.

       Zapnul si dotykem svůj panel, hodil na sebe kimono i když se už moc nestyděl a díval se do nabídky, co by si objednal k jídlu. Šumění vody v koupelně nahradil zvuk její téměř neslyšné chůze. Ale přeci jen… malinko rozrážela vzduch dokonale elegantním krokem a její tenoučký koupací plášť ševelil vzduchem. Tak krásná, dlouho na ni čekal. To by jí říci vlastně mohl, na tom nebylo nic rozporuplného, to byla čistá pravda.

      "Dlouho jsem na tebe čekal," řekl úlevně a romanticky zároveň. Obdivně se na ni díval a přivinul ji malinko k sobě, když jej míjela. Usmála se na něj překrásně a pak si stoupla k oknu, aby rozčesala své fantastické vlasy, které byly proti světlu jako medové vodopády. Ano, tohle muži odjakživa milovali na ženách… nemohl od ní odtrhnout oči.

Potvrdil objednávku pizzy, když na display mu nečekaně skočila nabídka inovovaných robotů Dafné Senzitiv 2044 pro sex a do společnosti, s vylepšenými parametry pro konverzaci a lepším intuitivním ovládáním. Rychle hodil nabídku do koše, aby nic nezahlédla, nechtěl ji zranit tím, že si teď bude prohlížet kvalitnější kusy. Napadlo ho sice, že by ji to zranit nemělo, ale nechtěl se tak chovat. Už si vybral. Navždy chce jen ji.

      "Miluji tě. Objednal jsem pro nás pizzu," řekl rychle, ale cítil se ještě trochu rozechvělý ze situace, kterou naštěstí odvrátil . Usmál se na ni a ona na něj. Malinko se přitom ještě začervenal, ale už si zvykal na skutečnost, že miluje a dokáže to i říct.

032

Lhářka

"A kampak jedeš, děvenko?", zeptala se úlisně sousedka. Že jsem musela natrefit zrovna na tuhle babu, napadlo Veroniku. Sevřela tramvajovou tyč a zasunula zadek na jediné volné místo těsně nad zvědavou hlavou paní Karpíškové. Řeknu jí, že jedu k doktorovi a hned se ocitnu u výslechu. Něco ti schází, děvče? Taková mladá, ta nemoci nezná, nejsi třeba náhodou těhotná? A hned vedle ní Venclíková, ta je ještě lepší.

"Do školy," řekla krátce a zadívala se skrz clonu setrvalého deště ven z okna.

"Aspoň máš pořádnej deštník," poznamenala Venclíková. "Takový se ještě prodávaj?"

Když řeknu, že jsem ho vyhrabala z hromady vyhozenejch věcí po strejdovi, pomyslela si Veronika, zavleče do toho celý pozůstalostní řízení, matku, otce, rozvod a všechny ostatní zpackaný rodinný vztahy.

"Je po dědečkovi," ucedila.

"Já tý dnešní módě nerozumím," vzdechla trpitelsky Karpíšková. "Někdy mám pocit, že ty holky jsou snad barvoslepý, že jo, pani Venclíková. Ty nemožný drápy. A ty účesy…" Zlomyslně pohlédla na Veroniku. "A tebe češe kdo, kamarádky?"

"Chodím na Zlatej kříž," plácla Veronika s pohrdavým nadhledem. "Ale to není nic pro vás, tam jen ostříhání stojí dva tisíce." Baby. Byla ráda, že už vystupuje.

"Prolhanej parchant," komentovala Veroniku Karpíšková, sotva se za ní zavřely tramvajové dveře.

"Taková socka, a prej účes za dva litry. Matka je rozvedená," pohrdavě si odfrkla. "Taky nezaměstnaná, takový práci ani nikdo nedá, dyť je úplně blbá. A holka je po ní. Do školy," odfrkla si. "Ta se určitě fláká, jako ten její fotr."

"Ten deštník určitě sebrala u strejdy, dokud žil, tak ji rozmazloval," přidala se Venclíková. "Ještě že po něm nedědily, ty dvě důry. Do školy jede," ušklíbla se. "V půl desátý ráno. Dávno jí vyrazili, nebo je těhotná."

"Svatá pravda," dodala Karpíšková. "Prolhanej zmetek to je."

033

Nevěra

Ležela nahá v posteli v laciném hotelu a kouřila cigaretu. Brečela. Myslela, že pomsta bude sladká, ale opak byl pravdou. Bylo jí špatně. Sex nestál za to. Vedle ní oddychoval soused, co po ní pokukoval od té doby, co tam bydleli. Přemýšlela o svém muži. Deset let šťastného manželství a on to všechno zahodí a běhá za ženskýma jako pejsek. Začala ho sledovat poté, co každý večer odcházel bůhvíkam. Každý den jiná vydržovaná panička. Jakoby nestačilo, že se pořád hádají kvůli jejich finanční situaci. Podváděl jí nesčetněkrát a to jí ještě každý den říkal, jak moc jí miluje. Hajzl jeden. Podívala se na spícího naháče vedle sebe a chtělo se jí zvracet. Měla hrozné výčitky. Ale co, zasloužil si to.

Večeře byla na stole a ona čekala, až se muž vrátí z "práce". Dnes mu to poví. Řekne mu, že ví o jeho záletech, že se chce nechat rozvést. A vmete mu do tváře dnešní dostaveníčko se sousedem. Ublíží mu tak, jako on měsíc ubližoval jí.

Dveře se otevřely a on tam stál. Podával jí obálku. Že by jí předběhl? Třásla se, když jí mlčky otevírala. Místo žádosti o rozvod vytáhla dvě letenky do Paříže. Podívala se na něj a nechápala. Co to mělo znamenat?

"Co to je?" Zeptala se tiše.

"Poletíme do Paříže lásko. Vím, že to poslední měsíce mezi námi skřípalo a chtěl jsem udělat něco, abychom byli zase šťastní. Vybral jsem místo, kde jsme se před dvanácti lety poznali. A dokonce jsem zamluvil ten samý hotel. Pamatuješ?" Zamrkal na ní.

"Kde si vzal peníze? Vždyť si nemůžeme dovolit ani víkend na chalupě. A Paříž…" nedořekla větu. V hlavě se jí honily všelijaké myšlenky.

"Našel jsem si druhou práci. Nechtěl jsem ti to říkat. Mělo to být překvapení. Dělám teď po večerech hodinového manžela. Ani by si nevěřila, kolik peněz to vynese. Ty vydržované nány neumí samy ani vyměnit žárovku…"   

034

U nebeské brány

„Káčo, musím odtud pryč,“ šeptala a táhla mě na osamělé místo u schodiště.

Její roztěkaný pohled mě moc neuklidnil.

„Je tu Horačka,“ vyhrkla a opět ztišila hlas, „chce nás tady všechny zabít!“

„To snad ne,“ konejšila jsem ji a vzpomněla si na její bývalou sousedku Horákovou. Nikdy se neměly moc v lásce.

„Ale jo, je tady… no fakt! Vem mě domů! Máš tu auto?“

„Mám, ale víš, že to nejde!“

Posadily jsme se na pohovku u okna. Podala jsem jí banán a oplatky. Všechno do sebe okamžitě naházela. „Nech si něco na potom…“

„Neznáš lidi, Káčo! By mi to ukradli…“

Po delším mlčení se opět naklonila blíže ke mně: „No, fakt. Je tady! Zase mi nevěříš?“

„A je tu jako pacient, nebo se o vás stará?“ Projevila jsem zájem.

„Nedělá tu nic! Jenom tam sedí.“

Po krátké pauze se mi opět podívala do očí: „Chce nás všechny zabít!“

Když jsem odcházela a sestřička odemykala dveře, drcla mi mamka do ramene a vytřeštila oči. Její ukazováček směřoval na ni, a aniž ze sebe vydala hlásku, vyčetla jsem z jejich rtů: „To je ona!“ Ale ta je tady zaměstnána už dlouho, napadlo mě. Ovšem mlčela jsem. Jen jsem se usmála, pohladila ji po rameni a slíbila, že zase přijdu. Odcházela jsem s divným pocitem. Ostatně jako pokaždé. Šedý mrak, který nade mnou visí vždycky, když jsem s ní.

Možná jednou, až se potkáme, tam u nebeské brány a já se ti budu zpovídat. Až usneš. Až odejdu i já. Až zemřeme obě. Najdeme se. V příštím životě. A potom ti všechno vysvětlím. A ty mě pochopíš. Pochopíš, proč nejsi doma ve svém domečku. Proč tě nemůžu nechat žít v té divočině mezi ostatními lidmi. Mezi auty, vlaky a vším tím shonem, který tam venku panuje. Tady jsi v bezpečí. Tady ti žádná Horačka neublíží. 

035

Trápení

„Zatraceně, mami, kolikrát jsem ti už říkala, že když si něco ohříváš v rendlíčku, musíš u toho počkat a nemůžeš se jít natáhnout na gauč?“ vřeštěla dcera paní Součkové, zatímco otvírala všechna okna, aby vyvětrala ten smrad ze spáleného guláše, který přivezla své matce včera.

„To je každý den něco,“ pokračovala ve výčitkách a dodala: „já už se z tebe fakt zblázním.“

Stará paní jen pokrčila rameny a pravila, že guláš stejně zrovna dvakrát nemusí, a že to tedy zas taková škoda není. Zadívala se na svoji matku a bylo jí jí líto. Měla vztek sama na sebe, že jí zase vyhubovala, sotva přišla. Zároveň ji ale hrozně štvalo, že ta stará osoba vůbec nechápe, že tady nejde o nějaký blbý guláš, ale o to, že tady mohla uhořet. Sakra.

 „Já bych se chtěla podívat do Prahy,“ pravila stará paní a dodala: „víš, jako za starých časů.

„Teď v zimě?“ podivila se dcera, ale stará paní na tom trvala, páč jara už by se prý taky nemusela dožít. A tak si holky udělaly výlet.

Vylezly z metra a šinou si to pomaloučku tím Václavákem, když v tom si dcera paní Součkové uvědomí, že maminka nejde vedle ní. Prudce se otočí a zděšeně hledá v tom mumraji bílou háčkovanou čepici. Našla ji snadno.

„Mami, ty ses pochcala?!“ vykřikla nevěřícně. Stará paní zabořila hlavu mezi ramena, provinile koukla na dceru a pravila: „Jak to víš?“ „Vždyť se z tebe kouří.“

Stará paní si až teď všimla páry kolem sebe, začala se hrozně smát a dodala: „Tobě fakt nic neujde. Já už to prostě nemohla vydržet.“

Dcera paní Součkové chytla maminku pod paží a rudá studem, protože ta pára samozřejmě neunikla ani kolemjdoucím, táhla starou paní na nějaké méně frekventované místo. „Nějak mi to čvachtá v botách,“ konstatovala stará paní.

Podívaly se na sebe a přepadl je obě záchvat smíchu. „Tak pojď, koupíme ti nějaké nové boty a kalhoty, abys nenastydla,“ pravila s úsměvem dcera a dodala: „až pojedeme na výlet příště, vezmu s sebou náhradní boty a suché oblečení. Pro případ, že bys to zase nevydržela“.

„Jo,jo, když jsme spolu jezdily na výlety před padesáti lety, taky jsem s sebou nosila náhradní boty a suché oblečení, Milunko,“ pravila stará paní.