Kraťasy 9

Blog přináší devátou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

041

Reciprocita

Pepa se dostal na práci do Němec. Nikdy neměl buňky na jazyky a navíc ani neměl pocit, že by němčinu nějak moc potřeboval, když bude dělat na pile. Vyhovovalo mu to, jelikož byl samotář. 

A tak dělal svou práci a na obědy začal chodit do blízké hospody. Tam se pořád potkával s chlapem, co si ho snad oblíbil, nebo co. Od prvního dne. Možná taky samotář, ale nějakej praštěnej… 

A tak, když se Pepy český šéf po třech dnech zeptal, jak se mu v Německu líbí, konstatoval, že to jde. Jen, že ti Němci jsou nějací divní. Proč mají takovou vášeň pro představování?  Už třikrát se mi jeden u oběda představil a já zas jemu. To si nic nezapamatuje, nebo co? 

- A jak se jmenuje? - ptá se šéf

- Takový blbý jméno, nějak jako „ Málcajt“- dí Pepa.

- Ježíšmarjá, Pepo - šéf na to - to není jméno, to ti ten člověk jen přeje dobrou chuť!

A tak se Pepa zastyděl a řekl si, že spolustolovníka překvapí, aby si snad nemyslel, že u nás v Čechách žijí nějací tupci. Když přišel nazítří do hospody, Němec už tam byl. Pepa se u něj usadil a počkal si, až jim oběma přinesou jídlo. Načež dramaticky pronesl  - Málcajt!

Jeho protějšek se na něj překvapeně podíval a se šibalským úsměvem vděčně opáčil : 

- Vomáčka!

042

Jak vyzrát na prudící rodiče

Možná to znáte. Nic z tebe nebude! Ty se nevyučíš! Jsi úplně k ničemu! Typicky český způsob výchovy, jehož hlavním cílem bylo (a je) psychicky zocelit ratolesti pro život v tom ,,zlém" světě.  Naše máma tento způsob využívala v plné míře. Mladší brácha se zocelil, já to bral vážně. Matka je přece největší autorita na světě.

 Když mi bylo čtrnáct, naučila mě máma jezdit našim Trabantem. Pro kluka v tom věku hodně lákavé. Ale těch řečí kolem toho. Máš volšový nohy! Nesol to tak! Jsi úplně k hovnu! Zkrátka, pokud jsem jel sám nakoupit, zvládal jsem to s bravurou téměř jezdce rallye. I gumy semtam v zatáčce kvikly. S mámou jsem se s jistotou měnil v blondýnu v autoškole s komentáři tak dehonestujícími, že bych nejradši rovnou odešel kanálem. Zpětnou vazbou od známých jsem se ale dozvídal, jak prý skvěle jezdím. Byl jsem zmaten. Jednoho dne přišla máma s nápadem, že to není jenom jezdit. Taky se prý musím naučit tankovat. Přijeli jsme k pumpě v Olšanské. Tak nečum a di to změřit né!" U Trabanta byla nádrž vpředu v motorovém prostoru. K měření stavu paliva sloužila plastová ocejchovaná špachtle, podobná té u doktora. Při měření před zvednutou kapotou na mě máma neviděla. „Co tam tak dlouho děláš, ty jelito?“ znělo z auta na celou pumpu. V tu chvíli mě osvítil spásný nápad zvířete, zahnaného do rohu. Adrenalin navíc potlačil strach na nulu a tehdy jsem poprvé udeřil. Vyšel jsem zkroušeně zpoza kapoty s rukama za zády. „Co jsi zase proved ty idiote?!" zajímala se hned máma. S výrazem postiženého Downovým syndromem jsem odpověděl: ,,mně to tam fpadloo...!" ,,No..no..no...to je idiot!!! To je neskutečnej kretén!!“ nemohla máma nejdřív vzteky chytit dech. ,,Dyť to snad ani nejde!!!...Bože, proč zrovna já musím mít takhle BLBÝ děti!!!...proč JÁ!!!?" Když byla v tom nejlepším a kolem nás díky této, pro ně jistě vítané show, už civělo několik lidí, vytáhl jsem klidně špachtli zpoza zad a zamával s ní mámě před škvírkami vzteky stažených očí. . V tu chvíli se zarazila, změnila barvy postupně až na růžolící a s úsměvem od ucha k uchu řekla:,,ty si ale vůl! Radost z dětí je opravdu ta největší radost.

043

Portrét vzpomínek vyrytých do vrásek

Byl pozdní podzim, konec října roku 1993 a mezi spoji městských linek autobusů v Karlových Varech mne zaujal profil jedné vitální stařeny. Její hrdá brada a pomněnkové oči plné vzpomínek se výrazně zaleskly, když jsem ji ve svých 21 letech překvapil dotazem:
"Dobrý den - máte krásný výraz ve tváři - mohl bych nakreslit Váš portrét?"
"Was?"
"Ano - Vás!"
"Já rozumim, ale já jsem stará, nejsem už hezká, to jste tu - lieber Junge - měl být před válkou ..."
Byla to původní obyvatelka Karlsbadu, sudetská němka jež si vzala - nejspíš koncem války, z pudu sebezáchovy a nejspíš i velké lásky - Čecha. No a teď ji adept studií na VŠUMPRUM, FAMU nebo AVU oslovil tak, že jí vyhrkli slzy a jen dodala:
"Gut, já vám posedím modelem, ale nesmi to byt nadarmo ..."
Já si ve své mladické zbrklosti vyložil, že budu muset zaplatit babce, i když jsem neměl problém krásný, mladý i chytrý holky nalákat k sobě na portrét. Ten jsem uhlem nebo tužkou čmarykal na pozadí konverzace, jež byla vzájemnou odměnou autora i modelu. Skici tak vznikaly mimoděk, jen za pouhý dík. Když přišla ke mě do podkroví na Čertův ostrov - celou dobu mého portrétování mlčela a já už počítal s tím, že zkrátka zaplatím. Ale když jsem jí ukázal hotový portrét - opět jí vyhrkli slzy a jediné co měla na srdci i na jazyku bylo - "Ja ... a kdy mám pšít pšíště?!"
Nedovedl jsem ji odmítnout. A protože jsem se chystal - co by umělecký rytec skla ze Studia Moser - studovat glyptiku a medaile u prof. Harcuby, nebo sochařinu na AVU - uklidnil jsem ji: "Jestli by jste chtěla přijít vícekrát, moc rád bych si zkusil udělat bistu z hlíny ... moc to potřebuji pro studia v Praze"
"Ja - natürlich ..."
"Ale, musela by jste několikrát přijít posedět na keramickou školu v Rybářích ..." - pomněnkové oči se jí leskly a zářili tak, že jsem neopomněl zařídit, aby modeloval celý předmaturitní ročník a sezení měla skutečné zaplacené.

044

Proč jsem v roce 1983 poblil jeviště?

Mnohokrát jsem byl se svým hereckým bratrem Viktorem Cibulkou zavražděn naší matkou Médeou - která se mstila svému muži za to, že ji opustil a ona mu to nedokázala odpustit jinak - než tragickou mstou na jeho synech.
Tisíce let mají tyto příběhy zlomených srdcí své následovníky - i když nemusí být tak krutě fyzicky násilné - neb žárlivá pomstychtivost nezná zábran ani míru v týrání duševním. Zvláště dětské duše - důvěřivé a mající své rodiče za bohy, alespoň do doby prvních ran, křivd a bezvýchodně výchovných hříchů - jsou tím pravým andělským poselstvím a dokonalým zrcadlem na naši dospělou posedlost po dokonalosti, spravedlnosti a pořádku.
Nevím zda Viki Cibulka byl taky z rozvedené rodiny, ale naštěstí nosil na čtení a rozptýlení mezi našimi výstupy knihu Viking Vike, a docela jsme si - již tenkrát před 31 lety za totáče - užívali moudrost, zkušenost a odvahu vikingů - jako dnešní děti ve filmech Jak vycvičit draka v úchvatné počítačové animaci - dokonce ve 3D. Tyto výborně napsané animáky jsou jako z pera Runera Johnssona, jenž již ve třinácti vládnul slovem jako jeho hrdina Vike důvtipem, že se stal redaktorem v novinách a před nástupem nacismu i během druhé světové války byl odvážný jako Voskovec s Werichem dohromady.
My to však mezi řádky nevnímali. Naopak antické kostýmy a rekvizity naše duše dětské vyloženě napňovaly volností v naší fantazii. Já - co by jedenáctiletý kluk - dokonce vyfasoval krásný luk, Viki zas dva kruhy - jako by byli odříznuté z nějaké tělocvičny - snad co by diverze proti cvičení na Spartakiádu. Ach i tak - zneužitá antika dostávala na frak.
Ještě, že nás na výstupy připravovala a hlídala hodná šatnářka paní Čápová. Vyprávěla nám - jaké máme velké štěstí, že naše šatna je vysoko v patře Karlovarského městského divadla. Byl to asi fundus, protože za kostýmy a rekvizitami tam byli zvláštní dveře, kde byl tuším nápis ACHTUNG! dokonce snad i s náramně vyvedenou orlicí a hákovým křížem: "Jó kluci, co si pamatuju, tak tyhle dveře vedou na tu nejvyšší lóži. Naposledy jimi prošel v roce 1938 Henlain s Hitlerem, když měli sudeťáci ve Varech svůj sjezd ..."

045

Mám tvůj deník

,„Mám tvůj deník, tak si dávej bacha! Mlč! A už mi nikdy nevolej…“

Jeho slova mi zní v uších jako nekonečně omílaná píseň z rádia. Nemůžu ho udat, nemám důkaz. Jsem úplně v koncích. Všechny mé zápisky má on. Je tam i to, co nesmí nikdo nikdy číst. Co já kráva mu jen všechno dovolila? A ještě k tomu jsem si to zapsala. Jsem tak blbá! Teď mě bude vydírat. Hajzl! To, co se stalo poslední noc, o tom tam není ani zmínka. Nevyšla jsem z bytu už asi týden. Modřiny po celém těle, včetně obličeje, jen tak nezmizí. Hlavně ta na levé tváři. Hraje všemi barvami. Ani make-up si s tím neporadil. Stydím se. Bojím se. Mám vztek. Nenávidím se. Nenávidím ho! Chci vrátit čas. Někam utéct. Nebýt…

Vím, že skokem z mostu nic nevyřeším. Stále bude mít můj deník. Co když ho přečte na mém pohřbu? To nejde. Musím ho získat zpátky! Ale jak?

Je pondělí. Markéta mi už čtrnáct dní nezavolala a já nemám kredit. Konečně jsem dostala sílu vstát, dát si studenou sprchu a upravit vlasy. Oblékla jsem si své oblíbené tmavě modré šaty s dlouhým rukávem, které zakryly všechny modřiny. Přehodila si riflovou bundičku, opatrně otevřela dveře a rozhlédla se. Fajn, nikdo tady není. Zamkla jsem a schovala klíče do malé kapsičky v kabelce. Mačkala jsem tlačítko od výtahu, ale trčel ve druhém patře. Někdo se stěhoval. Slyšela jsem mužské hlasy a mohutný smích. Musela jsem seběhnout sto šedesát osm schodů. Kdyby mě nebolelo pravé koleno, tak bych s tím nedělala takové cavyky. Jenomže už týden jsem ho nemohla pořádně rozhýbat.

Vyšla jsem na vzduch a zhluboka se nadechla. Najednou mi bylo jasné, že chci dál žít. Nějaký kretén mi přece nezničí život!

Prošla jsem se městem, zaplatila dobíjecí kartu na mobil, nakoupila a vracela se zpátky. Najednou jsem ho spatřila. Kráčel ruku v ruce s mojí nejlepší kamarádkou. Proto mi nezavolala…

Markéto! Vykašli se na něj! Chtělo se mi křičet. Ale strach mě zastavil. Je to zmetek. Ví přesně, co mi ublíží nejvíce. Jak dlouho na ni bude hodný, než se k ní začne chovat jako zvíře?

Musím jí zavolat. Už vím, jak získat svůj deník zpátky. Snad mi Markéta uvěří…