Kraťasy 10

Blog přináší desátou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

046

Šťastný pár

Je skoro půlnoc, ale domů už to nemá daleko. Až dorazí, musí se Violy zeptat, jaké je to její nové zaměstnání, o kterém mu řekla jakoby mimochodem, když odcházel. Ráno se tím nechtěl zdržovat, ale musí jí znovu začít dávat najevo svůj zájem. Moc toho v poslední době nenamluvili. Dokonce i výčitky, že se jí málo věnuje, postupně ustaly.

Ví, že je mu s ní moc dobře. Už jsou spolu pár let, a i když se zatím nevzali, všichni je berou jako stabilní a úspěšný pár, kterému je co závidět. Už se rozhodl: O to dítě, po kterém Viola tak touží, se s ní pokusí. A co nejdříve jí požádá o ruku, protože tak to je přece správné.

Viola jej na první pohled upoutala krásou, ale když s ní začal flirtovat, pochopil, že to není její jediná přednost. Ten první večer to mezi nimi jiskřilo, ale trvalo ještě dlouho, než si vyměnili telefonní čísla.

Teprve mnohem později se dověděl, že jeho pochybnosti v těch týdnech byly zbytečné, že věděla hned poprvé, že ji přitahuje víc, než kdokoli jiný.

Pak už netrvalo dlouho, než se k němu přestěhovala.

Netráví sice spolu mnoho času, ale on má pocit, že ty chvíle jsou o to intenzivnější.

Vždy měl spoustu zájmů, leze po skálách i na umělé stěně, hraje hokej a volejbal, ale taky ochotnické divadlo a hodně svých zážitků umí převést do zajímavých historek, které ráda poslouchá nejen ona. Ale kdy naposledy něco vyprávěl jenom jí? I to se musí změnit.

Konečně doma. Všude je tma, Viola už asi spí. Tím lépe, do rána má čas najít důvod, proč nezavolal, že se zase zdrží.

Převlékl se, chvilku se zdržel v koupelně a opatrně otvírá dveře do ložnice.

Ale ta je prázdná. Rozsvítí a na svém nočním stolku vidí vzkaz:

"Pavle, přeji Ti hodně štěstí. Bylo to krásné, ale jen ze vzpomínek žít nedokážu a nechci. A nehledej mě, bylo by to zbytečné. Viola"

Ale to přece není možné, to nemůže být pravda! Bere telefon a přes pozdní hodinu volá. Ale po krátkém vyzvánění slyší: "Volané číslo neexistuje."

047

Zdání klame

    Myslela na to, jak strašně se s Honzou pohádali, že si nejprve ani neuvědomila přítomnost cizího člověka za sebou. S vyprchávajícím vztekem však začala více vnímat své okolí.

     V jedenáct večer by za normálních okolností přes velký, městský park nikdy nešla. Už kvůli znepokojivým zprávám o neznámém škrtiči, který měl na svědomí již dvě mladé ženy. Dnešek se však nevydařil a tak toužila, být co nejdříve doma a proto vyběhla bez rozmyslu přímo přes něj.

     Klap, klap, kroky za ní se zrychlovaly. Zmocnila se jí obava a tak nenápadně přidala. Jen tak, aby se neztrapnila, protože s nejvetší pravděpodobností, za ní jde někdo docela normální, třeba z práce. Přesto jí mozek s neuvěřitelnou přesností nabízel defilé odvysílaných zpráv o obou hrůzných činech i nabádání kriminalistů, aby se samotné ženy večer nepohybovaly po městě a pokud nebyla jiná možnost, aby se aspoň vyhýbaly opuštěným místům.

     Splňovala oba rizikové parametry a děsivé klapání se za ní ozývalo blíž a blíž. Najednou jí bylo úplně jedno, jestli si bude někdo myslet, že je cvok, protože strach jí sevřel ledovou rukou útroby a ona se dala na bezhlavý útěk. Ve škole běhávala krátké tratě a tak vyrazila, jak nejrychleji jí to uzká minisukně a lodičky dovolovaly.

     Vyděšeně se otočila dozadu, aby zaznamenala, že za ní skutečně běží nějaký muž. Teď už pádila zcela nepokrytě a adrenalin ještě zrychlil její běh. Vzdálenost mezi nimi se však i přes její úsilí zkracovala. Chtěla volat o pomoc, ale z hrůzou zjistila, že ze sebe není schopná vydat ani hlásku. Napadlo ji, že nejspíš opravdu umře.

     V tom ji pevně popadly něčí ruce za ramena. Chtěla křičet, že chce žít, tolik věcí ještě nazažila, tolik krásných míst neviděla…

     "Jsi rychlá, ale přece jen na tebe stačím," slyšela udýchaný Honzův hlas.

     S neskutečnou úlevou se mu vrhla kolem krku.

     "Jsem tak šťastná, že jsi tady. Už se na tebe vůbec nezlobím," zašeptala se slzami v očích.

     "To je báječné, protože člověk má odcházet z tohoto světa se všemi smířený ," řekl tiše, když něžně obtáčel její štíhlý krk kroucenou červenou šňůrou. 

048

Tancovala žížala na asfaltu polku

"To je ten blázen s kloboukem, co jen lítá po městě na kole - jako nějakej KaVboy ..." kdybych se zapletl do podobných p-omluv o mě, tak si při-sadím "... ale copak po městě - po celym kraji, horách krušných i za krušného počasí - jezdim v sedle na sqělim ocelovym oři KELLY"
O mě však v tomto příběhu vůbec nejde - jde o zranitelnou nevinnost a snaze ji ochránit.
Začátkem září 2014 jsem nevěřil svým uším ani očím na akci TV "PRIMA JEDE" před hlavní poštou v Karlových Varech, protože v nedalekém Klášterci nad Ohří se stala tragédie holce tak podobné mým dcerám, že jsem ještě - než byl viník dopaden - otravoval v cyklistickém na nejedné služebně Policie ČR - jak se pátrání vyvíjí. Přestože byl případ docela rychle vyřešen, tak rodičovská paranoia z únosů, násilí a vraždění školaček vydržela minimálně měsíc.
Ovšem říjen si ve Žďáru nad Sázavou vybral další oběť - tentokrát v opačném postavení, kdy žena ubodala bez zjevného motivu studenta bránícího před ní svou spolužačku. To, že mám též syny v podobném věku, jen umocňuje mé pochybnosti o tom, že jako rodiče a dospělí - tedy zodpovědní za stav naší společnosti - jsme schopni zabezpečit a ochránit to nejcenější co máme - naše děti.
Čím více se totiž sveřepě snažíme zabezpečovat, pomáhat a chránit - tím více se sami stáváme zranitelnými v očích, názorech a uvažovaní našich dětí - a to zvláště těch dospívajících. Přitom právě dětské myšlení, vidění, nevědomost a nezkušenost nás může minimálně inspirovat k dobré a správné výchově, pomoci, ochraně i zabezpečení.
Běžně vozím dcerku přímo od školy na zmíněném kole, a to opatrně až romanticky na štangli - neb auto teď nemáme, a i kdybychom ho měli, většinou bych obtížně hledal místo k zaparkování.
21. října jsem však ke škole vyrazil tzv. po svých, a díky té chůzi jsme si všimli žížaly, jak se po dešti kroutila uprostřed chodníku na asfaltu.
"Tak ji vem Dorotko do dlaně a přenes ji do trávy"
"Jé - ta je slizká - fuj"
"No, ale zachránila si jí žívot a ona teď může udělat něco pro nás"
"A co?"

049

Psí život

Pes pobíhá po zahradě a vesele si čmuchá. Najednou se zarazí a vrátí se zpět. Našel poklad. Kočičí hovno. Pomalu si vychutnává dobrůtku.

"Ty prase! Fuj!" Zařve panička, odhodí časopis a běží za svým mazlíkem.

Po řádném vykárání se panička posadí zpátky na terasu do ratanového křesla, vesele si listuje časopisem a vychutnává si svou ranní kávu Kopi Luwak.  

050

O rybáři a lovu.

Byli dva. Jeden rybářem tělem i duší, který nevynechal jedinou příležitost, aby mohl chytat ryby. Druhý člověk, který se o rybaření nikdy nezajímal.

Jednou v hospodě se sešel rybář s druhým člověkem a vyprávěl o lovu tak poutavě a živě, až se nakonec domluvili na společném lovu.

V pět ráno už seděli na místě kousek od břehu jezera.  Dva pruty jako meče byly položeny na stojanu a směřovaly k vodě. Temnota ukrývala své poklady, které se rybář snažil odnést. 

Hodina plynula za druhou, návnada se měnila za jinou a oči rybáře bez ustání sledovali pruty. Nic. Ani záběr.  Když slunce dosáhlo výše, které lidé říkají deset hodin, rozhodnul se rybář ukončit lov. Ještě chvíli, jako v naději, se rozhlédnul po hladině a potom definitivně sbalil do futrálu oba pruty.

Rybář a jeho společník se vracejí domů. Rybář naříká nad nezdarem jeho společník, promlouvá o svých úlovcích:

„Měl jsi pravdu. Rybaření je úžasná záležitost.

Sítě, do kterých lovím, jsou silnější než ocel a přece nejsou vidět. Nedají se nahmatat, a přece se neroztrhnout. Úlovky, které uvíznou v síti, si ponesu ve svém srdci.

Jak klidný byl východ slunce.

Jaká hra světel a stínů.

Zpěv, achh, ten zpěv.

Kolik různých hlasů zaznívalo v houštích a křovinách.

To neustávající štěbetání a šumění křídel přes hladinu a zpět. Ten zvířecí křik z protějšího ostrova, za který by se nemusel stydět ani Hitchcock.

Napětí v očích rybáře nad možnou kořistí.

Ano, nejde tak o rybu jako o rybaření.“