Blog přináší dvanáctou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.
056
Pohledy
„Ty mě neposloucháš!“ „Promiň, říkalas, že tě mé vyprávění hecuje.“„Nikdo mě nechce. Co dělám špatně? Seženeš mi kluka… nebo holku? Šukala bych ji něžně.“ Smutný pohled. „To nevím. S tou holkou si děláš srandu? Tak povídej ty.“„Tomáš, bezvadnej, párkrát jsme se viděli; Honza, mužnej, ale citlivej, někdy má v kině slzy v očích, Viktor, je fajn, ale nemá čas…“ „Počkej, začínám se ztrácet. Vyber toho nejlepšího.“
„Lukáš. Pár rande, ale nic. Masíroval mi záda. Krásně, i když to neuměl. Líbali jsme se. Najednou vstal a odešel na fotbal.“„Hmm, trenér by se naštval, to musíš pochopit.“
„Čekám, že zavolá nebo napíše.“ „Asi hodně trénuje. Chceš to s ním na vážno, dítě a tak?“
„Aby furt řvalo a budilo mě? Chci se svým klukem vychovávat zvířátko.“
„Jaký zvířátko?“„No,třeba malý prasátko. Čuníky miluju. Jsou ňuňuňu.“ Překvapený pohled.
„Starat se o zvířátko, učit ho, brát ho na výlety, kam by chtělo. Třeba do zoo.“ „Cože?“
„Komunikace se zvířaty je jiná než lidská!“ „Ok, ale uznáš, že vycítit čuníkovu chuť na zoo je za vrcholem animálního porozumění?“ „To jo.“ Zasněný úsměv.
„S těma všema.., jsi spala?“ „Ne! Žádný rychlý roznožky. Imponuje mi, že mě Lukáš nevyužil.“
„Vážně?“ Nevěřícný pohled.„Hele, chtěla bych hezký obrázky. Fotíš? Nevadí mi se svlíknout.“
„Moc ne, ale blesknu tě mobilem! Nová vlna.“ Tvůrčí pohled a vlna v poklopci.
O týden později. „Začnem fotit venku?“ „Jo, ale dyť prší, brrr, zima.“„Chceš do aťasu?“
„Hehe, a kde ho teď asi vytáhneš?“ Výsměšný pohled.
Za chvíli překvapený pohled v chodbě činžáku. „Není to náhodou bordel, že ne?“
„Nee, jen hodinovka. “ „Hmm, už jsem tu fotila.“ Cvak, cvak.„Nevadí ti, že jsi nahá a já na tebe koukám?“ „Líbí se mi to.“ Místo focení ji líbá prsa. „Ty jo, ten je velkej.“ „Ne, počkej! Nevydržím to!“ Žbluňk…„Ty vole, máš na gatích flek.“ „Promiň, vodovzdornej mám jen mobil.“„To nic, jsem mokrá taky. Sáhni si…“ Pohled na dlaň. „No jo, tečeš solidně. Jdu se umejt.“ Šplouch.
„Pojď si lehnout. Teď už něco vydržím. Aspoň, než mi oschnou trenky.“Bum, bum. „Proč sis myslela, že něco děláš špatně?“ Ospalý pohled.
057
Badatel
Prosím dohlédněte - čtu - aby váš syn nenosil do školy nevhodné hračky a neohrožoval jimi spolužáky.
"Cos zase vyvedl?", vracím pomuchlanou žákajdu do rukou mé nejstarší dcery, tč. matky provinilce. "Nic." Nevinný výraz. Nežeru mu to.
Když má totiž někdo tu kliku, že ve druhé třídě vlastní tři, až na jednu ještě zbytkově pubertální výjimku dospělé strýce a jeden z nich je dokonce elektrikář(!) a k tomu v metru(!), dá se leccos očekávat. Strýcové jsou prostě bozi a jejich slovo neomylná svatá pravda.
"No, něco asi jo, jinak by ti paní učitelka přece nepsala poznámku."
"Jen takovej malej pokus," zubí se. Jako bych to viděla.
"Hele Honzo, už jsi někdy zkoušel tohle?", pravil před nedávnem Nejmocnější.
Prostřední strýc je z celé trojice neoddiskutovatelně bůh největší. Jím předvedené elektrikářské vynálezy rodinu mojí dcery přivádějí k zoufalství celkem pravidelně. Naposledy to byl elektrický obvod tvořený dvěma brambory a jedním citronem, pochopitelně nesměly chybět drátky a dioda - svítí - ječel nadšeně Honza a odtáhl si ten vynález v batůžku domů, kde ho před máminou uklízecí rukou ostražitě střežil až do úplného shnití a plesniviny.
"Plochá baterie," praví oblíbené božstvo. "Ta je nejlepší. A potřebuješ jen dva drátky, nic víc."
"Au! To je hustý!" Ze školákových očí svítí lumpárna. Hned poznal, kde se mu podobná věc může hodit a prohání bratra po kuchyni. "Vem si to do školy," radí nezištně odborník na elektřinu. "Bude sranda."
"Dával spolužákům šoky," žaluje dcera. "Chtěli!", zlobí se Honza. "Stáli na to frontu!"
"Pak mu učitelka řekla, že tohle nemůže dělat, co kdyby měl třeba někdo něco ze srdcem, mohlo by to s ním i seknout. Mohlo?", zahledí se tázavě.
"To není všechno," napadá mě. "Že ne?"
"No," dcera otáčí hlavu na stranu, aby hříšník neviděl, že se směje. "V družině přišel za učitelkou a povídá: "Vy, paní učitelko určitě nemáte nic ze srdcem, že ne? A…"
"Buď ráda," říkám. "Dokud ten kluk bádá jen v oblasti elektrický energie. Co až přejde na atomovou fyziku?" Potom, pomyslím si, spasme duše.
058
S cizím mužem v cizím autě
Sluneční paprsky mě přes okno šimrají na obličeji, převaluji se a nechce se mi z postele. Spala bych, včera jsme se s manželem strašně pohádali. Psal si večer s někým na sociální síti, nešlo odolat a já se podívala na monitor počítače. To bylo k neuvěření, nejdříve mě tekly slzy proudem a pak ze mě letěla taková slova, jaká dáma neříká.
Vyrážím z domu jako neřízená střela. Ke kadeřnici musím na čas, když se opozdím, budu muset čekat a nestihnu schůzku s klientem. Přijít pozdě na jednání s ním znamená, že neuzavřu obchod, nedostanu tedy provizi, a proto nebudu mít příště na úpravu účesu. Jenže to nemám ani teď a tak musím do bankomatu. Už z několika metrů vidím velký nápis "Porucha". Ještě, že je tu pobočka banky, vletím dovnitř jako velká voda. Před přepážkou nervózně podupává nohama fronta šesti lidí.
"Já to nestihnu…", mumlám si pořád dokola. "A co nestihnete mladá paní ?", uslyším za sebou příjemný hlas. Otočím se, vykulím oči, polknu a rozšíří se mi nosní dírky, jak nasávám vůni mužského parfému. Stojí za mnou krásný kluk. Je to ten typ, co je podobný jednomu úžasnému trenérovi ve fitcentru, a mému strašně přitažlivému šéfovi. Začínají se mě v ústech podezřele sbíhat sliny, ale zastavím to, protože si hned vzpomenu na moji včerejší žárlivou scénu. Zhluboka se nadechnu a svěřím se mu se svou potřebou stihnout kadeřnici. Laškovně na mě mrkne: "To přece není vůbec žádný problém, v klidu si vyřiďte, co potřebujete a já Vás k ní hodím autem". Potkalo mě dnes štěstí, pomyslím si a kývám hned hlavou.
Po vyzvednutí hotovosti si sedám ke klukovi do auta na přední sedadlo a zapínám si pás. Nastartuje a rozjíždí se. Zarazím se: "Bože, co to dělám, já jsem si sedla k cizímu chlapovi do auta !" Dávám si vyděšeně ruku před ústa a on se jen směje. Blížíme se k semaforu, červená, zastavuje vůz. V tom vidím, jak přes přechod rázně pochoduje moje drahá polovička. Pootočí hlavu a zahlédne mě i řidiče. Tentokrát polkne manžel a zatváří se výhružně. "To je můj muž", špitnu. "A co mám dělat ?", zeptá se mě kluk. Zlomyslně pronesu: "Zamávejte mu !". Zmetkovi, pomyslím si.
059
Drzé čelo nad poplužní dvůr
Bylo mi dvaadvacet, těsně po vojně, první zaměstnání v Léčivech a bydlení v pavlačáku na Žižkově. Mistr světa amoleta, ale to k tomu věku tak nějak patří. Po večerech jsem dřepěl ve svém krcálku s láhví vína a s kytarou si psal písničky. Jen tak pro radost.
Vykreslení scény - sychravý podzim, já byl extravagantní cvok už tenkrát, takže na hlavě širák a na krku třímetrovou šálu. Jedu vám takhle tramvají, jen s kytarovým kufrem a lahví vína. Najednou jsem uviděl Ji. Jako kdyby do mě uhodil blesk. Nejdřív jsem pár okamžiků jen konsternovaně zíral s otevřenou hubou, že je něco takovýho vůbec možný. Takový ženský jsou snad jen v knížkách. No hochu, konec snění, akce!
Co myslíte, že jsem udělal? Prostě jsem položil víno, otevřel kufr, vyndal kytaru, poklekl na jedno koleno...
„Slečno, já jsem se asi zbláznil.”
A začal jsem v tý tramvaji zpívat.
Jmenovala se Kamila a to víno jsme vypili v tom krcálku v žižkovském pavlačáku.
060
Trest za erotické představy
Francouzská Provence. Znalým nemusím představovat, pro neznalé úchvatný jihovýchod Francie. Onehdy jsme i tam přibyli s naším expedičním vozidlem a partou dobrodruhů. Ti se hned pustili do cyklo i pěšo průzkumu zdejšího ,,nej" kaňonu - Verdon.
Já jsem sedl do našeho ,,expedičního" transita a frčel s ním zpět do kempu u jezera Lac de Croix. Vzal jsem kolo a jel jim naproti. Od jezera jsem uhnul do ústí kaňonu a jel jsem asi dva kilometry proti proudu na malý plácek s kamennou zídkou vedle cesty. Zde se rozhlížim a kochám krásou jezera a okolí. V tom téměř neslyšně přišustí tmavomodrý citroen C3. Taková ta legrační bublina, samozřejmě s francouzskou SPZ. Cvaknutí dvířek a z auta se vyloupne pěkně(nefrancouzsky) zakulacené děvče, taktéž v tmavomodré sukýnce a blůzce. Poodstoupí dva kroky a rozhlédne se kolem po jakoby prázdném(včetně mě) prostoru. Potom přihopká drobnými krůčky k zídce o níž se opře lokty a vysune nad ni vnady, které jsem již ohodnotil v duchu nejhorší školní známkou. Obrázek, evokující harmonii a estetiku strunných nástrojů. Ti Frantíci mají stejně šmrnc-dere se hned na povrch myšlenka.
V tom hlomoz brzd. V oblaku prachu se přiřítí kamarád Petr a zařízne moje blažené splynutí jak husu. ,,To je ale krása, to jezero!" Halasí vůkol. ,,Když já to jezero přes to POHOŘÍ tady nějak nevidim“, tvrdím popravdě já. ,,No jó, tý voe no to sou k..y!!" Je Petr rázem v realitě. A pak to začalo. Okomentovali jsme to dopodrobna a náležitě nahlas. Samozřejmě s ochranou - jazykové bariéry jsme přidali odvážné praktiky. Šli jsme do ni naplno a natvrdo. Komentujeme směle asi pět minut, děvče se ani nehne. Ochrana patrně funguje bezchybně. Najednou odstoupí od zídky a čtyřmi rychlejšími kroky je rázem u nás. Tuhneme. Pak zcela bezchybnou češtinou v klidu pronese: ,,pánové, mohli byste mě vyfotit?" Švihlo to s náma oběma v tu samou chvíli. Nekřísila nás. Počkala, až se vzpamatujeme a nechala se vyfotit. Pak zmizela stejně, jako se objevila. Zanechala po sobě jen nevystřihnutelné okénko filmu života.
