Blog přináší patnáctou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.
071
Temný posel
Běžel jsem parkem, až se za mnou lidé otáčeli. Zapadající slunce tančilo v barevných listech stromů. Bylo teplo, ale mě běhal mráz po zádech. Vzpomněl jsem si, jak jsem se naštval, když jsem zjistil, že to udělala znova. Našel jsem ji v koupelně, kolem ní byly všude malé kapky krve. Svírala v rukou žiletku a broukala si. Neměl jsem na ni křičet. Neměl jsem ji uhodit. Dívala se na mě těma svýma velkýma očima a třásla se jako vyděšené zvíře. Potom vyskočila na nohy a utekla dřív, než jsem ji stihl zastavit. Když jsem se vzpamtoval, byla pryč.
Zastavil jsem a bezradně se rozhlížel kolem. Kam mohla jít? Mezi stromy jsem zahlédl něčí postavu. Zamračil jsem se a přišel blíž v naději, že je to ona. Ale dívka v černých rozevlátých šatech nebyla Aneta. Otřásl jsem se, když mě probodla svýma pronikavýma očima a bezeslova ukázala na mě a pak na cestu k turistické lávce, která vedla nad rušnou silnicí. Zdálo se mi to, nebo… nebo skutečně temný stín za jejími zády byla… křídla? Přepadl mě stísněný pocit, který se mi usadil v útrobách. "Ne," zašeptal jsem a vyrazil směrem, který mi ukázala. "NE!"
Moje nohy se míhaly nad úzkou cestou, vítr jako kdyby se mě schválně snažil zpomalit. Vyběhl jsem z parku a uslyšel hluk aut. Přede mnou se začala zvedat stará vysoká úzká lávka vedoucí přes cestu, na jejímž vrcholu jsem zahlédl Anetinu postavu.
"ANETO!" zaječel jsem, až mi přeskočil hlas a vyrazil přímo k ní. Seděla na zábradlí, nohama houpala nad propastí a v uších měla sluchátka. Vůbec o mě nevěděla. A pak jsem ji opět uviděl. Tu dívku v černém. Stála vedle Anety a pozorovala mě.
"ANETO!" zakřičel jsem znova ochraptěle. Bezmocně jsem sledoval, jak se naklonila a pohlédla dolů. To už jsem byl u ní. Oběma rukama jsem ji chytnul kolem pasu a strhnul zpátky. Překvapeně vykřikla a její vlasy mě polechtaly na tváři. Zakopl jsem a pustil ji. Zády jsem narazil do zábradlí na druhé straně. Zaslechl jsem kovové zaskřípění a náhle se propadl do prázdna. Poslední, co jsem uviděl, byla Aneta. Jednou rukou se držela vyvráceného zábradlí a druhou natahovala ke mně.
072
Božské ořechy
V té době jsem bydlela na internátě s kamarádkou, tak trochu divným týpkem. Jednou jsem ji přistihla, jak loupe ořechy. Jenomže ne jen tak obyčejně, ale velice opatrně. Louskáčkem jako by se bála na skořápku pořádně přitlačit a jenom ji jemně nakřápla. Pak velice jemně odloupla jednu půlku, pak druhou a z toho neporušeného vnitřku ještě obratnějším manévrem, přesně z půlky vytáhla ten jakoby dřevěný vnitřek. No pane jo, říkám si, když takto vyloupaný ořech položila do misky, kde jich bylo jako dvojčat – úplně stejných, mozek jeden jako druhý!
„Co se s tím tak nimráš?“ uzemnila jsem ji, vyrvala jí louskáček z ruky a protože jsem se už ořechů naloupala opravdu hodně, hnala jsem se ukázat jí, jak na to. Křup, křup, skořápka ven a ořech v pěti částech dohopsal na hromadu těch jejich! A to všechno za nejméně polovinu času! Jenomže co to? Vděk žádný, jenom zděšení a ruce v misce, které hledaly torza mého ořechu. A pak mi řekla, že si s tím proto tak hraje, že to je úkol - přinést ořechy na přípravu dortu. Patřila totiž do jakési skupiny náboženských fanatiků, očekávajících příchod Boha. A jeden z nich měl narozeniny, tak proto ten dort. Jednoduše si nedovedla představit, že by do této oázy klidu a porozumění přinesla mísu obyčejně, tedy ošklivě naloupaných ořechů. Jedině vzorným výsledkem by sklidila uznání, po kterém tolik toužila.
Jenomže si neuvědomila, že v tom vnitřním sedélku v polovině ořechu je tvrdší část, která se obyčejně vyhazuje. To jsem jí i řekla, ona se přesvědčila a zklamaně mi dala za pravdu. Tak je raději a všechny začala půlit a tu malou tvrdou část vyhazovat. V noci odešla a mně bylo jasné, že má zase božskou službu, že nebude spát, protože budou ve dvojici rozmlouvat s Bohem. Nebo tentokrát péct dort? Ráno se celá nevyspalá vrátila a já se jí ptám, jak pořídila s ořechy.
„Ale prosím tě, ani mi nemluv. Však víš, co já se s nimi natrápila. Ukázala jsem je, nikoho tím neohromila a s Jarkem jsme celou noc přemýšleli o mamonu a základních potřebách člověka. Zjistili jsme, že nikdo z nás dort nepotřebuje, takže ani ořechy ne, proto jsme je dali před barák pro někoho, komu poslouží víc. Ráno samozřejmě náš dáreček nikde, ale pak jsem si uvědomila, že ta postříbřená miska mi bude docela chybět. Třeba zase na nějaké ty ořechy."
073
Záchranka
Pocítil prudkou bolest za hrudní kostí. Začal ztěžka dýchat a z posledních sil vytočil číslo záchranné služby.
"Dovolali jste se na tísňovou linku záchranné služby. Naše operátorky vyřizují žádosti klientů před vámi."
"Pro bolesti na hrudi stiskněte jedničku. Pro bolesti v břiše stiskněte dvojku. Pro bolesti na jiných místech těla stiskněte devítku."
Ozve se melodie písničky "Až to se mnou sekne!"
Bolest se stává nesnesitelnou. Z mobilu slyší povzbudivý hlas automatu: "Jste druhý v pořadí, vyčkejte!"
Hraje mu do ucha nádherná melodie "Až mě andělé zavolají k sobě!" Kdyby mu nebylo tak strašně zle, tak by si i pobrukoval.
Konečně!
"Dobrý den, zákaznická linka záchranné služby, jak Vám mohu pomoci?"
"Prosím vás, je mi strašně zle, píchá mě na hrudi, nemůžu d-ýý-chchch-at!"
"Váš dotaz jsem zadala do systému a předala kolegovi.Vaše další přání?"
"Nemám žádné další přání, chci sanitku a HNED!"
"Jistě, kolega vyhodnotí závažnost požadavku a pokud uzná požadavek za urgentní, vyšle za Vámi sanitní vůz.
" A kdy to bude, proboha?
"Na to Vám nedokážu odpovědět, ale zeptám se Vás: Nechcete si u nás uzavřít pojistku v případě úmrtí kvůli pozdnímu dojezdu sanitky?"
"Chrrrr…rrrr"! Mobil mu padá z rukou a sesune se k zemi. Ještě, než naposledy vydechne,slyší hlas operátorky:
"Halóó, pane, jste tam?"
Operátorka se otočí na kolegyni a povzdechne si:" Tak zase žádný kšeft."
074
Nevěra
„Už je ti líp?“ ptala se soucitně dcera, když jsem se konečně postavila na nejisté nohy a opatrně, pomaličku, krůček po krůčku jsem se odšourala do kuchyně, abych si uvařila čaj. Silný, černý, hořký čaj. „Táta si myslel, že se jenom vymlouváš a že jsi zůstala v práci přes noc s nějakým chlapem, když jsi večer volala, že nepřijdedeš. Byl fakt hodně naštvaný.“
Manžel byl tak naštvaný, že se mnou nepromluvil ani slovo. Vlastně se mi úspěšně vyhýbal, což bylo v našem velkém, čtyřpokojovém bytě velmi snadné. Nebyla jsem si jistá, kdy jsem ho naposledy viděla.
Opravdu jsem nepřišla na noc domů. V pátek odpoledne jsem odešla do své kanceláře pro podklady, které jsem nutně potřebovala, abych mohla o víkendu doma pracovat na textu přednášky. V kanceláři už jsem zůstala, i když původní představa o programu pátečního večera byla úplně jiná.
Noc byla hodně divoká, přestože na původně plánované víno vůbec nedošlo… Vlastně nebyly myšlenky ani na večeři. Objímala jsem ho totiž celou noc, téměř bez přestání, skláněla jsem se nad ním, hladila ho svými dlouhými vlasy, klečela jsem na kolenou nebo jsem na něm pro změnu seděla…až se mi vysílením roztřásly nohy. Na chvíli jsem se položila na svoji pohovku, abych si odpočinula a nabrala sil. Hlava se mi točila, nohy už mě přestávaly poslouchat, rty jsem měla celé rozpraskané. Natáhla jsem se pro sklenici vody a za okamžik už jsem ho znovu objímala, jako bych se ho nemohla nasytit. Usnula jsem teprve k ránu, ale dlouho jsem spát nevydržela. Pohledem na mobil jsem zjistila, že jsem spala sotva hodinu. Noc byla divoká, ale ráno se od noci příliš nelišilo. Domů, ke své rodině jsem se vrátila až v poledne, dřív jsem se s ním nedokázala rozloučit. Ještě předtím jsem ho vlastníma rukama umyla tak, aby po naší noci nezůstaly žádné viditelné následky. Pokusila jsem se trochu upravit a domů jsem odjela takzvaně naostro. Náhradní prádlo jsem si totiž s sebou nevzala.
Objímala jsem ho celou noc a pevně doufám, že to bylo naposledy.
Byl to hajzl.
075
Duchoprázdno
Seděla prkenně ve vagónu metra s nacvičeně nezúčastněným výrazem, který by stejně dobře mohl být maskou. Uvnitř ní duchoprázdno. Sledovala naproti sedící dvojici, něžně se otlapkávající a vrkající si do oušek. Pak se ti dva začali obsypávat polibky…Kdo se na to má koukat, protočila panenky a koutek úst opovržlivě povyjel nahoru. Co na tom všichni mají. Proč si pouštět do osobního prostoru kohokoli? Zejména muže. Potí se a páchnou. Třesou se touhou jako sulc. Zalykají se chtíčem…Proč to snášet, když může mít svůj klid ve své bublině? V myšlenkovém za ujetí si povzdychla a podívala se okolo sebe. Co je to za lidi? Třeba tenhle vedle – sluchátka v uších s muzikou tak hlasitě dunící, že jí podvědomě cuká noha do rytmu, na rtech blažený úsměv. Nebo támhle ta ženská – něco po padesátce, úzké sevřené rty, zapadlé oči, tupý pohled do prázdna, bledá tvář…Náhle ta žena naproti skoro vyděšeně vytřeštila oči a dívala se přímo na NÍ…Dívala se na svůj vlastní odraz v okně vagonu…Na svou vlastní tvář, na svou vlastní frustraci, na svou vlastní nenávist a závist…na svůj zpackaný život. Vlak se rozjel a ona si přála, aby ta druhá vystoupila a z její tváře zbyla jen rozmazaná šmouha…
