Kraťasy 16

Blog přináší šestnáctou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

076

Za okny a pod okny

Tak se na to podíváme:

V prvním okně nic zajímavého.

Ani ve druhém. No co, naděje umírá poslední...

Tady už je to lepší! Pane jo, to jsou mlíkárny! Ty tak dostat do rukou... už jsou pryč. Škoda.

A co tady? Aha. Vánoční stromeček... Trochu brzo, ne? To já už letos žádný. Dlabu na to.

Další okno. Malá Nikolka kouká ven a počítá vločky. Dobré ráno! Mávám. Vykulené oči. Neodpovídá.

Co tu máme dál? Hmm... Nic. Prázdný byt. To je kolikáté okno? Páté? Šesté?... Šesté. No jo, šesté.

Už ne. Tady je další. Pan Drábek zase připálil vajíčka. Strašně to smrdí. Zakrývám si nos. Že si nedá pokoj. A vůbec, měl by si najít ženskou. Ačkoliv...

Á, slečna Smetánková, osmé okno. Pan Drábek si na ni tajně myslí. Zbytečně. -  Slečna Smetánková má přítele.

No nazdar, v devátém to vypadá jako po výbuchu. Skrz sklo není vůbec vidět, jak je zaprášené. Hanba!

Desáté. Tady bydlí Horcí. Jistě. Už je slyším. Pěkně se chytli. Paní horká asi přišla na to, že mi ten její dolézá za ženou. Chudáci sousedi. To já se nehádám...

Mezanin. Žádné okno. Ale to znamená...

Přízemí! A chodník. Betonový. Tvrdý. Namrzlý. Jejda, to je lidí! Co tu chtějí? Proč tak křičí? Není to moje žena? Je. Ahoj Líbo!... neměl jsem tě rád...

077

Nestoudný heřmánek

Dodnes si pamatuji, jak jsem zkoprněl, když jsem Kamilku na louce poprvé spatřil. Můj ideál krásy. Vzpřímený stvol, lístky lesknoucí se šťavnatou zelení a hlavně - fantastické drobné květy se sněhobílými plátky, vyčnívajícími pestíky, které si přímo říkají o laškování, a jen malé, nenápadné tyčinky. Nebyl jsem schopný od té rostlinky heřmánku odtrhnout zrak.

 "Kam to čumíš?!" ozval se vedle mě skřehotavý hlas. Povzdechl jsem a obrátil se zpět. Má zákonitá choť Sabina. Okvětní plátky ožrané, listy zaprášené a pestíky seschlé. Zato oči jako ostříž a chování jak policajt.

 "Ničeho se neboj," špitl mi heřmánek Karel. "Počkáš, až pořádně zafouká vítr, Sabinu ohne, takže nic neuvidí, a pak si užiješ." Karel je heřmánčí samec, kterému já dělám ženskou. Mám vyvinutější tyčinky než pestík, stejně jako on, ale od každé pořádné rostliny se čeká, že zplodí aspoň pár semen. Šance se objevila večer. Vítr zadul a já se rychle rozhlédl po včelách.

 "S-ss-ss," signalizoval jsem své známé - včele Belle a ukazoval listem směrem ke Kamilce. Bella pochopila. Celý jsem se zachvěl, když se kartáčky dotkla mých tyčinek a já jim předal svá pylová zrnka. Bella přebzučela ke Kamilce a já, roztřesený extází, sledoval, jak se můj pyl lepí na vzrušením naběhlý Kamilčin pestík.

Uplynul rok a nastal čas sledovat, jaké komu vyklíčily děti. Těšil jsem se, jací heřmánci jako buci vyrostou z mého pylu a Kamilčina semínka. Čekal mě šok. Na místě, kam vítr zahnal semena mé Sabiny, vyrostla rostliňátka, která jako by z oka vypadla... Kamilce.

"Kamilo," zaúpěl jsem. "Snad ses nespustila s tou moji čúzou? Přece jsi jí nedělala chlapa?"

Podívala se na mě jako na ufona. "No a? Užil sis a o víc se nestarej!"

Čeho je moc, toho je příliš! "Karle, to si přece nenecháme líbít!"

 "Jo, takhle to dál nejde. Ženský jsou potvory do jedné," souhlasili Karel i všichni ostatní samčí heřmánci. "Vykašleme se na ně. Dohodneme se se včelami, ať nás spářují jen mezi námi. A ten název heřmánek, ten ať si taky nechají. Zní tak žensky. Co takhle - heřman? Nebo herman?"

A od té doby s heřmánkami nesouložíme a říkáme si rmen!

078

Ať jde Karel do háje

Napadalo bláto na cestu. Jak by se tam jinak dostalo? A tamhle jde zrovna známá Antonie, stará panna už dost přestárlá. A té já se na to popřeptám.

Antonie ale zahnula a tak se jí na to nepřeptám.

A tady jde známý redici-to Karel. Ten přichází jako na zavolanou. Ani jsem ho přitom nevolal.

   "Dobrý den," řeknu mu.

   "Ty mě jako znáš?"

   "Prosím pěkně, ano."

   "A to odkud?"

   "Z báně."

   "To sis, kámo, vexnul s blázincem," zašklebil se Karel jako krokodýl.

   "Tak tam bych vás viděl napříště."

   "Cože?" přeptával se redivici-to. Jako by mě viděl prvně v životě, že jsem jeho první pozemšťan, se kterým se tady potkal v ulici.

Koukal jsem, že musím pospíšit, abych se už jednou dozvěděl, odkud spadlo bláto na cestu. Vtom jsem ale právě zapomněl, na co jsem se ho chtěl popřeptat. Po tom, jak šel proti po Antonii. Po panně šel Karel. A už jsem to měl.

   "Tamhle před chvílí šla Antonie, Karle," řekl jsem mu rychle s radostí. "Jenže bohužel mi zahnula…"

   Reci-to se chechtal jako z blázince. "Zahnula ti Tonča? Tak ti řeknu, s kým. Napřed ale prachy. Naval všechno! No?!"

Karel vyňal z kapsy dlouhý žabikuch. Špičkou mi ho opřel o břicho. Druhou rukou vybral moje úspory, které jsem měl v kapse na zadku.

Z výšky začlo padat bláto na cestu. Ať si Karel jde a zahne si kam chce. K ničemu ho teď už nepotřebuju.

079

Vzrušení v králíkárně

Rukavice otevírá kotec a sahá po ušákovi. V králíkárně to ožilo. Bude krmení? Nejhladověji dorážejí na pletivo kotce králíci na chov.  Škrábají drápy na pletivo: „My chceme mít také plná břicha!“ Smůla. Vy na chov se nesmíte zatučnit, abyste vydali potomstvo.

Ruka v rukavici bere toho nejvykrmenějšího. Překvapení. Ruka, která krmila králičí dorost, se chystá krmit jiná bříška. „Proč jsme tolik žrali?“ povzdychl by si králík intelektuál. Králík však není bizarně hloubavý, a tak se snaží uniknout ze sevření rukavice zcela bez výčitek svědomí. Jeho druh pozoruje celé to divadlo, je trochu zaražený, ale ta chvíle se dá přejíst několika stébly. Vždyť se nic hrozného neděje. Zapištění tvora nic nemění na ráně za uši. Trocha krve. A ještě jeden bobek.

V rukavici je štíhlá, leč svalnatá ruka, znatelně poškrábaná od drápů králičí šelmy vrhající se pravidelně na ruku nesoucí píci.

Březí samice se choulí v rohu. Její vlastní bobky v podestýlce ji hřejí do břicha. Rukavice ji pohladí. „Jsi dobrá máma. Až budeš mít mladé, jednu tvoji samici si necháme.“

Za plotem stojí pán, paní a malá holčička: „Podívej, Adélko, pán zabíjí králíka.“

„Tatínku, já bych chtěla králíčka.“

„Kam bychom ho asi teď u nás v paneláku dali, ty brebto, ke mně do kuchyně?“

„Adélko, teď, jak budu ten ředitel, zbohatneme. A budeš mít tolik hraček, kolik budeš chtít. Postavíme si taky takový pěkný domeček, kde budeš mít svůj pokojíček.“

„A tam bude bydlet i můj bratříček?“

„Adélko, a tobě by vadilo, kdybychom už jiné miminko s tatínkem neměli? Budu muset vydělávat korunky, abychom náš domov a tvůj pokojíček pěkně zařídili.“

„Adélko, Adélko, to bude úplně jiný život. Už se s maminkou moc těšíme, až nebudeme muset bydlet v té panelákové králíkárně.“

„Já bych v tom novém domečku chtěla toho králíčka.“

„Tak to je tatínku pro nás hozená rukavice, ne?“ usmála se celkem šťastně maminka.

080

Neseznámení pro putu

     My jsme my, akorát že v nějaké dědině na Hané jsme me me, ale co naděláme. Ve skutečnosti jsme jenom jeden. Procházíme se po parku, s rozdílem několika měsíců dosud nepučícím, a chvějíce se v mrazu a nedočkavostí vyhlížíme na lavičce o samotě sedící dívku, se kterou bychom se bez prodlení seznámili. Dívka na nás ale kašle a vůbec sem ani nepřišla! Sedí si unuděně doma nebo tam chytá lelky, na kterých si hodlá pošušňat, anebo se mrouská s nepravým, aniž by se rozpomněla na svou povinnost, že se má neprodleně dostavit do toho a toho parku (tohoto), který jsme si romanticky vybrali, nejlépe na jaře - s rozdílem tedy několika měsíců - k seznámení právě s ní, a to sice vesměs bez toho, že bychom o ní něco věděli a ona zase o nás. Pro takovou my jsme rovnoprávnost - a vidíte, je nám to všechno na pšouk. Děvenka hrabe na rovnost našich pohlaví a svoje si cení rovnějším. Co do vzhledu možná, ale přihlédnuto k jiným aspektům, tak s rozmyslem.

     V parku kromě nás už nikdo neňoumá. Ale helemese! Zpod keříku proti juklo zvířátko. Jako by tu na nás čekalo. Plaše, ale směle, hop hop poskůčky, zamířilo k našim pohorkám. Prozřetelně ihned zpozorňujeme - co kdyby to byla naše čekaná, nevěstinka, jíž jsme křivdili? A tak obmyslně kamuflovaná? Vypadala jako žluté mláďátko od slepice vjednom s kohoutem, nafouknuté tedy velmi šikovně. A tak zavoláme: "Puta, puta, na!" Každý uzná, jak jsme dobromyslní. Ale chyba lávky přes rybník! Opravdu jsme za to nemohli, protože jsme slabí v italštině, jakož ve španělštině. A ona to byla naše vyvolená, s námi tedy ještě neseznámená, a spíš pravici než levou na srdce, těžko bychom našli větší šikulku! Kolik by se našlo jejích vrstevnic, schopných převléknout se věrně za kuře a jít nám hned zobat z rukavic? Kolik z nich jak ona, nebožátko naše, znalo by z těch řečí jenom slovíčko? Puta, puta, totiž kurva, kurvice. Vylekala se a utíkala od nás opadávajíc. Kousky z kamufláže jsou nám památkou. V kalupu jí zbyly jenom kalhotky, velmi něžňounké a rovněž na půl žerdi. Dobře vychovaní, nehonili jsme ji, ale dlužno se nám znovu zamyslet, kterým jazykům se zavčas doučit.