Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kraťasy 24

9. 01. 2015 8:00:00
Blog přináší dvacátou čtvrtou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

116

Zpověď plodu

Na začátku jsem byl jenom pár buněk. Poté jsem rostl a rostl.

Dnes už mám deset prstíčku na rukou a deset prstíčků na nohou, malý nosík a pořádnou chuť do života. Myslím, že už to za pár týdnů přijde, a konečně se dočkám.

Těším se za mojí milou maminkou, která mě stále nosí pod srdcem v teplíčku. Někdy jí tu lásku oplácím tak, že se dotknu ručičkou jejího bříška a pohladím ji. Ona hned tatínkovi vypráví, jak jí pořád zlobím a „kopu“. Ale usmívá se u toho. Vím, že mě miluje. Oba mě milují. A to ani ještě nejsem na světě.

Oh, co to. Najednou se mi kloužou nožičky, něco se mě snaží dostat ven. Hlavičkou sem narazil na polštářek plný vody a praskl.

Maminka už mě chce mít asi u sebe, pomyslím si. Tatínek rychle chvátá pro tašku a honem do nemocnice. Stihl ještě krátce políbit maminku a už jí vezou na sál. Slyším, jak ji uklidňuje. Doktoři nám píchají injekci. Nevím proč, ale začínám se cítit unavený. Omámený.

Jsem také trochu nervózní. Nechci mamince působit moc bolestí. Snad budu brzy venku.

A ejhle. Po 14 hodinách jsem tu. Plný síly a zdraví. Všichni se na mě smějí a zároveň pláčou.

Já také pláču. Mé plíce jsou plně funkční a rodiče poprvé slyší můj hlas, mé první nadechnutí... Všichni jsme tak štastni!

117

Hledání

Seděl jsem tam a pozoroval ho už nějakou chvíli. Shrbený se motal po náměstí a šátral po zemi. Měl hustý knír, obnošenou bundu a ošoupané kalhoty, ale na bezdomovce nevypadal. Jistá podoba tady však byla, a možná proto ho ostatní lidé jen s údivem míjeli. Já měl čas. Čas a zvídavou mysl. Vstal jsem a opatrným krokem jsem se přiblížil. Nevnímal mě, jen si dál hleděl své kamenné podlahy.

„Hledáte něco?“ zeptal jsem se opatrně. Mužík otočil hlavu a suše odpověděl: „Čočky.“

Zarazilo mne to množné číslo. Já je nikdy nenosil, ale z logiky věci jsem předpokládal, že se moc často nestává, aby člověku vypadly obě dvě naráz. Byl jsem však odhodlaný pomoct.

„Pomůžu vám, kde přesně jste je ztratil?“ řekl jsem. Vousáč už ani nepohnul krkem a čelem k zemi povídá: „Neztratil. Já žádné neměl, ale hodili by se mi.“

Podivnost celé situace nabyla nových výšin. Má zvědavost hrubým šťouchnutím do žeber upozadila mou dobrosrdečnost a já se pokusil najít vhodná další slova.

„A proč myslíte, že tady nějaké najdete?“ nenechal jsem se odradit. „Lidi ve filmech taky vždycky šátrají po zemi a hledají čočky. Tak na to jdu stejně.“ odvětil.

Začínal jsem si připadat jako v hloupém vtipu. Stál jsem tam nad ním a přemýšlel, jak mu celou tu záležitost co nejšetrněji vysvětlit, když tu jsem ucítil čísi ruku na mém rameni. Ohlédl jsem se a uviděl holohlavého muže v béžovém hábitu s hrubými korály kolem krku. Usmíval se.

„Dobrý den pane,“ promluvil záhy, „Máte na mě chvilku?“ Nežli jsem stihl cokoli říct, podivín si mé půlvteřinové, zaražené mlčení vyložil jako souhlas. „Nechtěl by jste se stát členem bratrstva osvícených a společně se svými bratry a sestrami se vydat na dlouhou spirituální pouť, na které budeme hledat vzájemné pochopením, věčný mír a smysl života?“

Obě má obočí vystřelila až na vrcholek hlavy. Nezmohl jsem se na víc, než zvednout pravou ruku a za doprovodu výrazné gestikulace pronést: „Promiňte, mám zrovna něco na práci.“ S těmi slovy jsem se otočil a sehnul vedle pobudy. „Tak já budu hledat tam a vy zase támhle.“ On měl zřejmě větší šanci na úspěch.

118

Hřib na houby

Vždycky jsem byl vášnivej houbař. Ale od tý doby, co vím, že za sběr chráněnejch hub můžu dostat pokutu až 50 000 korun, prožívám v lese učiněný peklo. Chráněný hřiby královský a moravský vidím skoro ve všech houbách, který najdu, dokonce i v dědečkovi Hříbečkovi, kterej se mi zjevuje, když ochutnám muchomůrku červenou. Proto už je skoro vůbec nesbírám. Sliny se mi nad nima sbíhaj, kudla v kapse otvírá, ale strach z pokuty je silnější. Jenom se dívám, jak je žerou červi a slimáci. Ti můžou. Kdejakej červ má větší práva než já!

Ale dneska jsem v lese narazil na tak nádhernýho hřiba královskýho, že už jsem to nevydržel, rozhlídnul se, jestli mě někdo nesleduje, a toho chráněnýho fešáka vydloubnul. Jenže jak jsem ho tam držel za tu jeho macatou nohu, dostal jsem najednou strach. Co když mě s ním načapá myslivec nebo jinej lesní revizor? Co teď? Vrátit hřiba do mechu už nemůžu, to by ho hned slimáci zvrhli, strčit pod triko se taky nedá, nejde ani zamaskovat v košíku. Nakonec volba padla na jediný možný řešení: rozkrájel jsem ho na kousíčky, aby nešel identifikovat. Takový puzzle už myslivec dohromady nedá, i kdyby si vzal na pomoc jezinky se Smolíčkem pacholíčkem. Leda by proved test DNA, ale to už mi přišlo dost přitažený za vlasy.

Lesem jsem proběhnul nikým nezpozorován, když nepočítám sojku a několik klíšťat. Dokonce ani sousedi, který jsem potkal u vrátek, mi nenahlídli do košíku, protože jsem si ho dal na hlavu a předstíral, že jsem Afričan. S úlevou jsem dorazil domů a toho rozkrájenýho hřiba vysypal na stůl. Manželka byla ráda, že už ho nemusí čistit, a všechno, co z něj zbylo, nasypala do omáčky.

Jenže z oběda nakonec nebylo nic. Jídlo nám v puse zhořklo. Z královskýho hřiba se vyklubal hořčák. Žena na mě kvůli tomu křičela, až jsem měl hořko i na duši. Ale pořád to bylo lepší, než kdybych musel platit tučnou pokutu.

119

Dárek

Milan byl člověk hodný a nadmíru pracovitý. Sílu měl jako lev, jeho pravá paže mohla konkurovat té od Heleny Fibingerové. Za směnu v pohodě vyházel vagón brzdových špalků pro lokomotivy. Jen byl trošku - jak to kulantně říci - „mentálně zaostalý“.

Ve firmě mohl pracovat jen díky otci, který se za něj zaručil.

Jednou přišel do dílny a nesměle spustil: „Chlapi, našel jsem si kamarádku a ona má v pátek narozeniny. Vy jste všichni ženáči, určitě mi poradíte, co jí mám koupit.“

Dílna šokovaně ztichla. Představa, že si Milan našel přítelkyni, byla pro všechny stejným šokem, jako kdyby se Miloš Zeman stal prezidentem USA.

„Milane,“ začal rozvážně nejstarší z nich, Leoš. „Určitě víš, co ji zajímá a z toho vycházej. Pokud hodně čte, kup jí hezkou knihu, jestli má ráda hudbu, určitě jí potěší nějaké cédéčko. A když o ní moc nevíš, potom květina a bonboniéra nic nezkazí.“

Milan vypadal trošku zmateně, nicméně poděkoval a odešel.

Další týden, když Milan procházel halou, chlapi z dílny jej hned zastavili a stáhli k sobě na pracoviště.

"Tak povídej, jak dopadly narozeniny. Byla tvoje kámoška potěšena z dárku?“

Milan rozpačitě rozhodil rukama. „Oslava byla v pohodě...no, ale dárek se moc nevyvedl.“

„Jak to, a cos jí vlastně koupil?“

„Zjistil jsem, že má ráda hudbu, a tak jsem jí koupil foukací harmoniku. A představte si, ta baba na to neumí hrát...!“

Chlapi se snažili zachovat důstojnou tvář, ale prostě to nešlo. Celou dílnou zazněl hurónský smích a trvalo dlouhé minuty, než byli všichni schopni zase pracovat.

120

Potíž s chlapem

Celý život se trochu zlobila, že žádné její dítě není tak krásné jako ona. Černé vlnité vlasy, modré oči, nejdelší nohy na Jižní Moravě. Nejhezčí holka na Jižní Moravě, i v přilehlém okolí (Praha apod.). Jmenovala se Pavla a nemohla to pochopit.

Její Josef propadal hazardu a ženským, přestože Pavlu vášnivě miloval. Děti jí dopřál dvě vlastní (syna, který bude určitě pilotem, a dcerku skoro tak hezkou jako je Pavla). Následovalo jedno nevlastní (holka, která se mu, jak už to tak bývá, nejvíce podobala). Poté si Pavla prožila temné období, kdy se rozhodovala, zda Josefa zabije, nebo ne. Hádali se, rvali. Josef si sypal popel na hlavu tak dlouho, až Pavla povolila. Narodila se holčička, na usmířenou, Josef ji měl vždycky nejraději. Od té doby byl jako vyměněný. Holčička měla brýle, za sebou revmatickou horečku, a uměla usilovně plakat, když chtěla své místo na slunci. A pak nakonec Petr, její nejmilejší, modrooký ďáblík.

A teď je Josef pryč.

Cítila vztek. Jak je tady mohl nechat? Petr má tři roky, holky v pubertě. Ona se stala vdovou. Mladá vdova, veselá vdova, napadlo ji, a rozbrečela se.

Infarkt. Jak banální, pomyslela si. Proč ne tehdy, když ho nenáviděla? Proč to muselo přijít v okamžiku, kdy byla konečně šťastná?

Pavla byla moje babička. Po smrti Josefa si nasadila na hlavu šátek, šla pracovat do papíren a postarala se sama o čtyři děti. Na žádného chlapa se už nikdy nepodívala. A jediné, čeho litovala, byly ty hádky, okamžiky, kdy cítila k dědečkovi nenávist.

24.jpg

Autor: Kraťasy | pátek 9.1.2015 8:00 | karma článku: 9.03 | přečteno: 601x

Další články blogera

Kraťasy

Kraťasy - Judgment Day :)

Tak bezva. Dostal jsem ocenění za Kraťasy a ... mám z něj radost.

29.4.2015 v 8:00 | Karma článku: 11.78 | Přečteno: 394 | Diskuse

Kraťasy

Kraťasy – a vítězem se stává…

... ještě to trochu prodloužíme, co říkáte? A proto: nejdříve se sluší poděkovat. Autorům za účast, hlasujícím čtenářům za zájem, sponzorům za ceny, redakci idnes.cz za mediální podporu a možnost zprostředkování této minipovídkové soutěže.

9.3.2015 v 10:00 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 1152 | Diskuse

Kraťasy

A jdeme do finále!

To vy jste zvolili svými hlasy semifinálovou pětadvacítku, kterou vám tímto rádi níže představujeme.

9.2.2015 v 8:00 | Karma článku: 11.35 | Přečteno: 2614 | Diskuse

Kraťasy

Prvnímu kolu Kraťasů zazvonil zvonec, ale ještě hlasujte!

Ano vážení příznivci, už je tomu tak. Od 13. října minulého roku do letošního 19. ledna jste se mohli mezi blogy setkávat se soutěžními minipovídkami.

23.1.2015 v 8:00 | Karma článku: 7.85 | Přečteno: 970 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Lucie Menclíková

Jak se mě ten nahoře snažil uplatit

Druhej den ráno naštěstí vůbec nevim, kde mi hlava stojí, zaspala jsem, a tak chvíli zmateně pobíhám po baráku, bleskurychle na sebe házim oblečení a sedám na kolo. Čeká mě pracovní pohovor.

25.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 13.14 | Přečteno: 345 | Diskuse

Marcela Valouchová

Utopie

Jel po rovné nové silnici. Na tmavém asfaltu bylo namalováno bílé značení. Ten kontrast ještě podtrhoval novotu silnice. Vyjel na polní cestu a zastavil. Pomalu vystoupil z auta.

25.9.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.16 | Přečteno: 120 | Diskuse

Josef Němec

Konečná

Návrat na místo, které si každý musí prostě zamilovat. Zapadlá vesnička Three Pines v kanadských horách ožívá díky L. Pennyové již popáté, pro české čtenáře tak není žádnou neznámou. Naopak našla si své fanoušky, které umí potěšit

24.9.2017 v 20:53 | Karma článku: 4.67 | Přečteno: 204 | Diskuse

Martina Mičková

Děti lze naučit bylinky i zábavně

„Pojď se podívat, víš, co je to za bylinku?“ Názorný způsob je jistě v pořádku, ale formou pohádky si děti pamatují léčivky i jejich účinky ještě lépe.

24.9.2017 v 6:52 | Karma článku: 5.59 | Přečteno: 157 |

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XIII.

Chvíle, kdy všechna slova jsou marná a nezbývá, než srovnat si účty ručně. Kdo s koho. Miloš versus Erik...

23.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 374 | Diskuse
Počet článků 32 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1147

Psát budete vy :)

Devil.jpg

Devil.jpg

Formulář Microsoft Office 2010

Formulář Libre Office

 

Vaše texty bude posuzovat veřejnost a čtyři samozvaní porotci.

Za estrogen Štěpánka Bergerová a Lenka Chromá ... za testosteron Martin Hatala a Karel Boháček :)

 

SPONZOŘI

eReading

Karlovarský suvenýr

Pragoline

Agentura Mám Talent

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.