Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kraťasy 25

12. 01. 2015 8:00:00
Blog přináší dvacátou pátou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

121

Marioneta

Noc odkládá opatrně svůj šál, kdo by se více bál, šašek nebo král?

Poklidnou temnou mlhou jde, vstupuje dál

Dvě skleničky touží po těch dvou, on dolévá si tu svou

K ní pozvedá dávno již plnou. Dlaní druhou hledá její sukni mezi stehny přitisklou

Každý pije svou číš, i druhá dlaň jejímu klínu je blíž a blíž

Dopité se o zem tříští, spolu spojeni střepy překračují

Orientální bubny jim zní, tep ve spáncích zesiluje jejich rarašský smích

Okolo pasu třpytivý šátek rozvívá, opouští její ústa, ruku,

z pohovky se na ni dívá

Na povel krouží ženské boky kolem nohou mužových, pokleká, zvedá tančící ramena

a pak jde s nimi k němu opět níž

Za zády kdosi pulzující bubny vypíná a stojí tam, kam nedohlédne ona

Tvé prsty drtí mé vlasy, znehybňují šíj. Ach, otočit mi nedovolíš

Jsi mé tělo, já tvůj klam, tělo a klam, tělo a klam, tělo, klam

Když dokončuješ náš chtěný hřích, kdosi mne otáčí jemu v jeho oči blíž

Nestíhám vzlyknout v ústech mám opět číš

Hlavybol kdosi mi namíchal a já mu jdu vstříc

Z pohovky cítím tvůj pohled a cigarety dým, teď ten druhý si pohrává s tělem mým

Přikládáš k mým ústům tu nasládlou vůni a přikazuješ :„Táhni.“

Nasávám poslušně, všechna chapadla jdou po mně tak urputně

Mne vybízí k tanci v kleci víl. „Ne, já už nechci...“, propukám v smích

Bubínky ztichly, kladiva buší mi do spánků

Chtěla být královou milou, stala se zábavní loutkou předhozenou

Chce odejít, nikdo jí nebrání

Prázdný je vybydlený byt, ze zdáli se rozléhá harlekýna chechtání

122

Jak je to s relativitou

Říkají mi hňupík, vobluda, Vaše příšernosti, tlusťochu a Demolition cat. Nejserióznější jméno, co vymysleli, je King Kong. Velká to zkoušela chvilku navážno, navrhla Arwen, ovšem Velkej dostal takovej záchvat smíchu, že jsem zalezla pod topení a trucovala, než mne ukecali na rybičku. Tomu neodolám (zatracenej matčin gen, působí jen obtíže).

Spadly by jim všecky brady, kdyby věděli, kdo jsem. Teda Velká má tušení, ale zatím není tak daleko, aby pochopila elementární záležitosti ohledně Vesmíru.

Já nevím, proč si furt myslí, že jsou nejlepší. Mají jen dvě nohy, zbytky srsti si hystericky holí, čich i sluch je totálně zakrnělý a neuloví vlastníma packama ani myš. Tvrdí, že jsou pány, protože disponují řečí, ale to je pitomost, nejsou se schopni domluvit ani na tom, kdo mi skočí pro mlíko. Je to mlácení prázdné slámy, ale budiž, jedná se o místní obyčej a já jsem tu na návštěvě, tak jej respektuji.

Můj svořitel to viděl jinak.

Jako nesmírně zvídavý Vesmířan, putující soustavami nekonečně mnoho let, narazil na jednoho týpka, co mu byl hned sympatický. Pověděl mu o velice podivné planetě, kde všecko začíná a končí. Jako obyvatelé žádná sláva, ale jsou tam prý i bytosti inteligentní, se kterými se komunikovat dá. Navíc jsou opravdu krásní. Jakýsi Albert, prý se tam svého času snažil objasnit, že je každý čas jen relativní, avšak neuspěl.

Stvořitel nelenil a vydal se na Zem. S velkým podivem zjistil, že tady opravdu (zdánlivě a relativně) vše začíná a končí. U vyšších forem života (žížalou být nechtěl, tento slizký narůžovělý tvor mu příliš připomínal jednoho kreténa od nich) zde praktikují jakýsi zvyk. Aby něco začalo, je třeba se s jiným tvorem spojit.

Po chvilce mapování situace našel bytosti, o kterých hovořil Albert. A tak jsem tu. Po matce vrním, mám i její podobu (stvořitel usoudil, že to tak bude lepší). Ale vím, že všecko je relativní a věci jsou mnohdy jiné, než jakými se zdají být. Nejen na téhle hroudě.

123

Osudová

Tu nejstarší z nich najde snadno na sociálních sítích a přes google. Údajně žije v chatě na kraji lesa. Snaží se řídit střízlivý a vezme si s sebou jen litrovku koly a baterku. Na místě stane v podvečer. Stíny jsou dlouhé a špičaté jako nože, stromy se zabalují do temných plášťů. Mikinu nechá v autě - ví, že věci vyřídí rychle. Postarší paní sedí venku na lavičce a kouká na první vyloupávající se hvězdy. Muž se přikrade z lesa, kladivo drží u pasu a rty má pevně stisknuté, jak se snaží potlačit kašel. Před chatou zrychlí a napřáhne se daleko za hlavu jako panáček z loutkového divadla. Nechá zlost, aby mu proudila žilami, ovládla mozek a vedla ruce. Při každé ráně drtí mezi zuby jednu slabiku toho slova. Ra. Ko. Vi. Na.

Druhá je snad jediná, která ještě vykonává to hanebné původní poslání, kromě toho je nepříliš známou spisovatelkou. Autogramiáda v malé, dusné knihovně je hned u konce. Muž si počká na chvíli, kdy se autorka s úsměvem omluví. Následuje ji po dvaceti vteřinách. Na dámských toaletách je sice poprvé, ale správnou kabinku uvidí ihned. Prázdnou láhev tuzemáku pomalu postaví na kachlíčky za dveřmi. Pak už jedná instinktivně, nůž se míhá vzduchem snadno jako jehla v šicím stroji. Ven vyjde zčervenalý a se zpoceným čelem, žena už ne.

Té třetí, nejmladší, volá ze staré telefonní budky na číslo, které našel na inzerci erotických služeb. Její hlas si nemůže pamatovat, ale něco mu řekne, že je to ona. Když si ji později ve výtahu hodinového hotelu zblízka měří přes černé sluneční brýle, dojde mu, že stárne jinak, než by měla. V pokoji zašlém od cigaretového kouře vytáhne ze zadní kapsy džínů igelitový koš na odpadky a přehodí jí ho přes hlavu. Celou svou vahou ji strhne na koberec s vybledlým vzorem a drží. Pak louho leží vedle jejího chladnoucího těla a nemůže popadnout dech.

Je mu jedno, že nakonec bude dopaden. Před sebou má pět měsíců života.

Tři dary.

Rakovina slinivky. Vrozená tendence k alkoholismu. Těžké astma.

Nikdy by ho nenapadlo, že najít ty, co mu zkazily život, bude tak snadné. Zběsilá pomsta sudičkám mu už nepomůže, ale pocit je to zatraceně dobrý.

124

Dokonalá linie. Vůně, co povznáší

Stála v pravé poledne plna smyslné důstojnosti na kraji chodníku, vystavena všem k obdivu. Hlavy řidičů se otáčely v příslušném úhlu, stejně jako volanty jejich aut. Chodci byli uhranuti tajemstvím, které s rafinovanou dokonalostí skrývala. I pro netečného ignoranta byl první stupeň schodiště nepřekonatelnou překážkou.

Reklamní dokonalost bledla před skutečnou realitou. Nahoře jako láva, co teplotou spálí první zábrany, uprostřed rozkvetlá louka, osetá herbářem všech bylin, kdy se vůně násobí a prales je plný zralého exotického ovoce. Nakonec pak lehké spočinutí jarního vánku na zvlhlém čele a přetékající kalich poslední dávky uspokojující rozkoše. Fantazie, která nemá konce ani začátku. Stačilo jen uchopit a nechat se unést představou diskrétního místa, kdy nedočkavé kroky nevedou dál než do kuchyně...

Zabijačková polévka, vepřová, knedlík zelí a jako dezert jitrnici s kroupákem.. Takto jsem si trestuhodně zapomenutou obědníkovou soupravu vysnil.

125

Květinka

Mladík utrápeně sednul na lavičku v parku. V jeho hlavě se mísily pocity jako hněv, smutek, beznaděj. Před chvilkou se s ním rozešla jeho dívka.

„Jindříšku, ty jsi hodný kluk, ale já chci chlapa, který nejen pohladí.“ On je podle ní měkota, jež by nedokázal ani dát ránu, kdyby ji měl bránit.

Mladíkův zrak bezútěšně poletoval z místa na místo, až se zastavil na zánovním chodníku před lavičkou. Mezery v dlažbě ještě nestačily zarůst plevelem, jen v jedné větší škvíře se snažily dva malé zelené lístky květiny vydobýt své místo na slunci.

Hoch na ni vztekle šlápnul. „Když já nemohu mít štěstí, tak jej nenechám ani tobě.“

Hned vzápětí svého činu zalitoval. Vždyť ta rostlina za jeho trápení nemohla. Bylo však pozdě. Znechucen nad svojí neovládnutou emocí se zvednul a vydal domů.

Za několik dní měl opět stejnou cestu a usednul na svoji oblíbenou lavičku. Náhle něco upoutalo jeho pozornost. Mezi betonovými dlaždicemi se skvěla sice nevysoká, ale hezká květinka, dokonce s bleděmodrým květem, který se obracel k jasu na obloze.

Hoch si uvědomil, že je to ona, kterou chtěl zničit, a po jeho zničujícím ataku se vzpamatovala. Zastyděl se a uvědomil si, že dívka měla pravdu.

Možná byl hodný, jak tvrdila. Ale zároveň také velký slaboch, zlomil jej každý životní neúspěch, nedokázal se nad ním povznést a jít dál. Jako třeba tato květina, kterou takřka zahubil, avšak přesto se vzpamatovala a vykvetla. A on dělá tragédii z jediné ztracené lásky.

Mladík poděkoval rostlince za životní lekci, jakou mu dala. Rozhodnul se. Dnešním dnem dá svému životu jiný směr.

Vstal a s úsměvem vykročil ke svému domovu.

25b.jpg

Autor: Kraťasy | pondělí 12.1.2015 8:00 | karma článku: 10.80 | přečteno: 1128x

Další články blogera

Kraťasy

Kraťasy - Judgment Day :)

Tak bezva. Dostal jsem ocenění za Kraťasy a ... mám z něj radost.

29.4.2015 v 8:00 | Karma článku: 11.78 | Přečteno: 394 | Diskuse

Kraťasy

Kraťasy – a vítězem se stává…

... ještě to trochu prodloužíme, co říkáte? A proto: nejdříve se sluší poděkovat. Autorům za účast, hlasujícím čtenářům za zájem, sponzorům za ceny, redakci idnes.cz za mediální podporu a možnost zprostředkování této minipovídkové soutěže.

9.3.2015 v 10:00 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 1152 | Diskuse

Kraťasy

A jdeme do finále!

To vy jste zvolili svými hlasy semifinálovou pětadvacítku, kterou vám tímto rádi níže představujeme.

9.2.2015 v 8:00 | Karma článku: 11.35 | Přečteno: 2614 | Diskuse

Kraťasy

Prvnímu kolu Kraťasů zazvonil zvonec, ale ještě hlasujte!

Ano vážení příznivci, už je tomu tak. Od 13. října minulého roku do letošního 19. ledna jste se mohli mezi blogy setkávat se soutěžními minipovídkami.

23.1.2015 v 8:00 | Karma článku: 7.85 | Přečteno: 970 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Lucie Menclíková

Jak se mě ten nahoře snažil uplatit

Druhej den ráno naštěstí vůbec nevim, kde mi hlava stojí, zaspala jsem, a tak chvíli zmateně pobíhám po baráku, bleskurychle na sebe házim oblečení a sedám na kolo. Čeká mě pracovní pohovor.

25.9.2017 v 7:30 | Karma článku: 13.14 | Přečteno: 345 | Diskuse

Marcela Valouchová

Utopie

Jel po rovné nové silnici. Na tmavém asfaltu bylo namalováno bílé značení. Ten kontrast ještě podtrhoval novotu silnice. Vyjel na polní cestu a zastavil. Pomalu vystoupil z auta.

25.9.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.16 | Přečteno: 120 | Diskuse

Josef Němec

Konečná

Návrat na místo, které si každý musí prostě zamilovat. Zapadlá vesnička Three Pines v kanadských horách ožívá díky L. Pennyové již popáté, pro české čtenáře tak není žádnou neznámou. Naopak našla si své fanoušky, které umí potěšit

24.9.2017 v 20:53 | Karma článku: 4.67 | Přečteno: 204 | Diskuse

Martina Mičková

Děti lze naučit bylinky i zábavně

„Pojď se podívat, víš, co je to za bylinku?“ Názorný způsob je jistě v pořádku, ale formou pohádky si děti pamatují léčivky i jejich účinky ještě lépe.

24.9.2017 v 6:52 | Karma článku: 5.59 | Přečteno: 157 |

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XIII.

Chvíle, kdy všechna slova jsou marná a nezbývá, než srovnat si účty ručně. Kdo s koho. Miloš versus Erik...

23.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 374 | Diskuse
Počet článků 32 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1147

Psát budete vy :)

Devil.jpg

Devil.jpg

Formulář Microsoft Office 2010

Formulář Libre Office

 

Vaše texty bude posuzovat veřejnost a čtyři samozvaní porotci.

Za estrogen Štěpánka Bergerová a Lenka Chromá ... za testosteron Martin Hatala a Karel Boháček :)

 

SPONZOŘI

eReading

Karlovarský suvenýr

Pragoline

Agentura Mám Talent

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.