Kraťasy 8

Blog přináší osmou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

036

Probuzení

"Nepůjdeme se podívat, co mají mrtvého?" přišlo mi z místa kde stála Probuzená. Zvláštní, jestli si dobře pamatuji, tak se mě držela už od mého procitnutí. Neuvědomuji si, kdy to bylo, jen tuším, že to není tak dávno. Stejně nemám čas se tím zabývat, mou mysl zcela zaměstnává hlad. Strašlivý neukojitelný vlčí hlad mě drží většinu času mého bdění v kleštích a zcela opanuje mé vědomí myšlenkou na potravu.

Před obchodem žádná fronta nebyla, jen několik kývajících se Probuzených vysílalo nesouhlas s cenou. Pod cedulí MASNA (kdybych já si vzpomněl, co to znamená) byl vyvěšen někým z Šlechty ceník. Velký mrtvák za dvacet deka, malý za deset. Za deset deka mozku malý mrtvák? To už je příliš! Mrtvák zasytí nanejvýš na dva cykly a deset deka chybějícího mozku tě zpomalí tak, že nemáš šanci něco ulovit. Nakonec prodáš celý mozek a stane se z tebe zoufalec, co si z hladu nejdřív sežere nohy. Pak ruce a potom přijde rychlý konec.

Poskok Šlechty nás pustil dovnitř. Vůně čerstvých deňáků zcela ochromila moje vědomí. Začal jsem se nekontrolovatelně kývat a měl jsem co dělat, abych udržel směr ke kotcům. Probuzenou to dostalo úplně. Přestala vysílat a začala vydávat zvuky otvorem na potravu, tak jak to dělají deňáci. Potácela se tak, že do mě narážela a něco z ní vytékalo. Deňáci se krčili v klecích a vypadali dost zděšeně. Vím, jaké to je být zděšený. Jako když jsem se nestihl vrátit zpět do hlíny před koncem cyklu. Tma kolem začala řídnout a něco strašlivě světelného vylézalo nad obzor. Tehdy jsem také cítil úzkost.

Probuzená se vrhla na klec s vychrtlým deňákem, za kterého bych rozhodně  deset deka mozku nedal. Přikrčil se v koutě kotce a začal vypouštět zvuky. Připadal mi rozrušený. Pak se Probuzená uklidnila. Ještě chvíli jsme stáli a  potom vyšli zpět do tmy. Za tohle platit nebudu.

Malý chlapec nevěřícně koukal skrz ocelová oka klece na promenádující se zrůdy. Strach mu nedovolil zavřít oči a mozek ho zpomalil tak, aby všechno vnímal, ale nestihl se zbláznit. Tělo se bránilo lapsu. Teď, když ve vrávorajících nemrtvých poznal matku a otce, poddal se. Hrůzou umřel než byl prodán.

037

Diskuse nad lečem

Přijela pouť. Houpačky, kolotoče, střelnice, cukrová vata, turecký med. Hudba řve z amplionů. Atrakce plné ječících návštěvníků. Tentokrát se nezaleknu žádné výšky. S labutí stoupám až do oblak. Lochneské příšeře usedám na chvost a letím rychlostí přímo dračí. Řetízák je báječný, zavírám oči, točím se. Je to tanec ve vzduchoprázdnu. Tančím krásně, ale dlouho. Blednu. Žaludek stoupá. Křičím: „Zastavte! Zastavte!“

Běžím za popelnice. Chlap mě předběhl a už to tam klopí.

„Taky řetízák?“

Odpovídám otázkou: „Taky lečo?“

 „Hodně rajčat, co?“

 „Raději víc papriky s klobáskou a bramborem, co?“

Zajímavé, obyčejné lečo a taková rozmanitost. 

038

Kraťasy-mistrova nejděsivější noční můra

"Mistře, na iDNESu vyhlásili literární soutěž, jmenuje se "Kraťasy". Co Vy na to? Zúčastníte se?"

"Hmm, zajímavé. Kdo je v porotě?"

"Bergerová, Chromá, Hatala, Boháček..."

"Hmm, to zní dobře. A ceny pro vítěze?"

"Více než zajímavé, mistře!"

"Nějaká omezení?"

"Minimální, mistře. I když vlastně... když nad tím teď tak přemýšlím..."

"Copak, nějaký problém? Buďte konkrétní."

"No, Váš soutěžní text může mít maximálně 25 řádků."

"Co, prosím?! Pouze dvacet pět řádků? Ti porotci snad zešíleli, nebo co!"

"Navíc, mistře, každý řádek může mít pouze 85 znaků..."

"Jenom 85 znaků na jednom řádku?! To přece nemůžou myslet vážně?! Takhle hloupě "zazdít" literární soutěž, to se opravdu jen tak nevidí! Já tuhle moderní dobu už vážně nechápu. Všichni by dnes všechno jenom zrychlovali, zkracovali..."

"Také to nechápu, mistře..."

"Teď prosím odejděte, potřebuji být o samotě, abych se uklidnil."

"Jak si přejete, mistře."

Mistr zůstal ještě chvíli stát uprostřed své pracovny, v duchu proklínal organizátory soutěže a nechápavě při tom kroutil hlavou. Každému, kdo by ho v ten moment spatřil, by muselo být ze zakaboněného výrazu jeho tváře okamžitě jasné, že této soutěže se on, Alois Jirásek, opravdu nezúčastní...

039

Příčná

Hermína jde pomalu. Není kam spěchat. Přemýšlí, vzpomíná, střed těla i duše nechala, aby se propadl do vzpomínek na ten podivný, osudový, nemocný vztah.

Jde, co noha nohu mine. Tenkrát ho potkala ho zklamaná, ubitá rozvodem. V teplákách právě vynášel smetí v Příčné ulici. Jak banální. Dneska už netuší, čím ji okouzlil. Pozval ji na čaj. „Jmenuji se Tomáš Vold.“ Řekl to tak měkce a podmanivě, že se s ním vyspala hned ten den.

Příčná ulice. Mína se pousměje. Neexistující ulice ve světě Harryho Pottera. Skutečná ulice v Brně.  Byt v Příčné ulici.  Perfektně uklizená garsonka bez stopy po ženské ruce. Netušila, že má svůj paralelní svět a v něm ženu a dvě děti. Když to zjistila, bylo pozdě. Temná Voldova magie ji pohltila. Naprosto.

Nechtěla ho milovat. Kdyby nebyla Hermína ale Hermiona, vymyslela by protikouzlo. Ale byla jen Mína. Mína, která dělala, co mu na očích viděla. Nechtěla. A nemohla jinak. Odcházela od něj a vracela se. Žila zoufalstvím a občas stopou naděje. Jaké  vlastně?

Zvedne hlavu k soše anděla. Kdysi se rozhodla, že je její strážný.

Vzpomíná, střed těla i duše zaplněný vzpomínkou na okamžik, kdy ho konečně dokázala opustit. Dlouho jí pak volal a psal.  Roky. Ještě teď se tím cítí pošpiněná.

Jde, co noha nohu mine. V kabelce oznámení, že před několika týdny zemřel. Neví, kde má hrob. Nechce se ptát. Jde uzavřít svůj příběh tam, kde začal. Obejde roh domu s andělem a pohledem zavadí o fasádu domu otřískanou víky plechových popelnic. Pohledem vyhledá označení ulice a překvapeně se zastaví.  Na naprosto nové ceduli je nápis „K parku“. „Příčná“ zmizela.

Skutečný konec.

Hermína se otočí, odchází pomalu. Není kam spěchat.       

040

Naposled?

Konečně. Dnes naposled. Cítila se svobodná jako pták a stejně tak šťastná. Tolik se na dnešek těšila. Za sebou měla perné dny. A před sebou... dlouhou temnou chodbu svého prvního zaměstnání. Na jejím konci se ve tmě povaloval znuděný Amor se svými šípy. Tak rád by si vystřelil.

Šel proti ní! Ještě nikdy ho tady nepotkala. Amor zamířil. Přesný zásah! Podlomila se jí kolena. Chvilku lapala po dechu. Vlna spalujícího žáru projela jejím tělem od hlavy k patě. Způsobila intenzivní šimrání v podbřišku. V ústech jí vyschlo, zatímco v rozkroku pocítila vlhkost. Začala se přihlouple usmívat, tep i dech se jí zrychlil. Jeho pronikavý tmavěmodrý pohled vypaloval díru do jejího srdce.

Svižným krokem prošel kolem ní, podíval se jí do očí, pozdravil a pokračoval v chůzi dál.

Otočila se. S pootevřenými ústy zírala za ním. Náhle, zřejmě cítil její úpěnlivý dychtivý pohled, se obrátil a usmál. Bílé zuby v šeru zasvítily. Bezděčně si prohrábl světlé vlasy.

Znovu se jí zatočila hlava a znovu si uvědomila, že je to ON. Přesně ta druhá půlka, onen dílek puzzle, který chyběl ve skládačce jejího života, a který tak dlouho hledala.

Nesměle se k ní vrátil. Byla paralyzovaná šípem, který právě ji a snad i jeho(?) zasáhl. "Ahoj, já jsem Jakub," řekl hlasem, který zněl jako rajská hudba. Podala mu ruku v touze dotýkat se ho. Držela ji ve své o trochu déle, než by se slušelo na ženu jejího stavu. Silně si přála už se ho nikdy nepustit. V ten okamžik věděla, že jeho velké hrubé ruce by ji dokázaly uchránit před okolním světem. Tak moc se mu chtěla schoulit do náruče a plnými doušky vdechovat jeho mužskou vůni.

Dokázala jen uvolnit sevření rukou, tu svoji pomalounku, váhavě vytáhla z jeho dlaně. "Jsem Martina, dnes nastupuju na mateřskou, jak sis asi musel všimnout," stočila pohled na své vzdouvající se ohromné břicho.

A pak se skloněnou hlavou a smutkem v duši odešla.