Kraťasy 17

Blog přináší sedmnáctou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

081

Výpadek

Kontrolovala jsem právě dopsaný text a zarazilo mě souvětí, kde jsem užila „zlí lidé“. Najednou jsem měla pocit, že by tam mělo být „zlý lidé“. Kruci fix, vím, že nezvládám interpunkce, ale přídavná slova? Vždy a brilantně.

A protože bylo nablízku dítě z učitelské rodiny, řemenem vycvičené k dokonalé znalosti jazyka českého, které se jaksi nedopatřením stalo mým manželem, bylo v danou chvíli nejjednodušší se zeptat. Proč hledat v mozkových závitech. Jen jsem netušila, že tahle černá můra a anděl v jedné osobě, který mě provází cestou životem, si mě takhle gustem vychutná.

Nafouknutý jak holub bublák, jal se mě poučovat o pravidlech psaní přídavných jmen, včetně všech vyjímek. Prostě mluvící tetička Wikipedie a Ústav pro studium jazyka českého v jedné osobě.

„Tak napsala jsem to dobře, ale pak jsem se nad tím zamyslela.“ Chabě jsem bránila svůj výpadek ze znalosti psaní přídavných jmen.

„Pozor! Ty, když píšeš, tak musíš psát, co ti slina na jazyk přinese,“ pravil, s nadřazeností v hlase můj laskavý muž. „Slina, ne mozek. Ty mozek nepoužívej! Z toho je vždycky průser.“

Urazil mě. Byla bych uražená ještě hodně dlouho, ale dostala jsem k večeru hlad.  Vařit večeři se mi nechtělo..

082

Půlnoční

Je Štědrý večer. Evžen Drásal, osmdesátiletý emeritní gymnazijní profesor, ho od smrti své manželky neslaví. Pouze jednu jedinou tradici dodržuje – účastní se půlnoční mše, každý rok v jiném pražském kostele.

Letos to má jen pár stanic metra. U východu, na konci pohyblivých schodů, stojí Ona. Laciný kožich, síťované punčochy, krátká minisukně, vysoké podpatky. „Dobrý večer, nevíte, kolik je hodin?“, zeptá se Evžena a potáhne z cigarety. „Jedenáct, slečno, nezlobte se, spěchám“, procedí napůl pusy vdovec. „Jdete na půlnoční?“, pokračuje v otázkách a típne cigaretu. Evžen zrychlí krok, nechce se s takovou osobou zastavovat. Jenže Ona ho pronásleduje a volá: „Prosím, pane, mohu jít s vámi, já ještě na půlnoční nebyla, prosím, vezměte mě s sebou, nebudu překážet“.

Profesorovi je její náklonnost nemilá, zvlášť když ho dohání a nepříjemně zesiluje svůj hlas. Lidé se začínají otáčet. „Dobrá, dobrá, pojďte, ale už ani slovo, ani slovíčko, rozumíte!“ Přikývla a slib dodržela.

V kostele ho doprovodila až do lavice, posadil se a Ona zaujala místo v patřičném odstupu. Když mše skončila, nabídla mu svou paži. Přijal s vědomím, že už brzy bude její přítomnost minulostí. Před kostelem ho ještě požádala o propisku. Z kabelky vylovila, ve tmě nerozpoznatelný, předmět, na který hbitě něco napsala a poté strčila do kapsy profesorovy zimní bundy. „Promiňte, nic víc nemám…“, omluvně prohodila a zmizela neznámo kam.

Po příchodu domů zjistil Evžen, jaký to vlastně dostal „dárek“. Byl to černobílý akt ženy. Poznal ji. Ležela na kanapi ve velmi svůdné pozici. Na zadní straně se vyjímalo kostrbaté písmo: Milému příteli za nevšední zážitek věnuje Jane.

V první chvíli chtěl nemravný obrázek roztrhat, pak však přistoupil k visící zarámované fotografii své ženy, kterou se slovy: „Promiň, Liduško“ políbil, svěsil a otočil lepenkou vpřed. Pak si sedl na houpací křeslo, vzal do jedné ruky akt mladé ženy a do druhé ruky lupu.

A kochal se a kochal.

083

Svět je slziště

Určitě bychom se zasmáli, kdyby tu bylo něco k smíchu. Ale nebylo. Kamarádovi v šestinedělí vyrostly oslí uši a kamarádce na volné noze se zlomily obě dvě nohy na stole, když z něho ještě neseskočila a strachy se třásla před seskokem, představujíc si sebe sama jako parašutistku, která si ale zapomněla padák pod stolem a nyní je úplně namydlená.

   Všechno bylo k pláči, k uzoufání. Kuřátko hovořilo moudřeji než slepice s kohoutem dohromady, jeho rodiče, a když jsme se jej zeptali, jestli se už cítí na vysokou, anebo ještě na střední odbornou lučištnickou nebo knihvazačskou, kuře nás posměšně odbylo, že se chce učit kominíkem, zaprvé proto, že chce být zmazané jako prase dočerna, a za druhé pro tu příčinu, že jakožto řemeslník přes komíny si bude umět postavit komín i na rybníku, ve kterém si napřesrok vystaví rodinný barák s vodotryskem, klenutou bránu na pozemek si dá pozlatit a komín, vytažený aspoň na petřínskou rozhlednu, vybaví obranným zařízením  proti laserovému ostřelování jak ze země, tak i z vesmíru, a oočkuje ho proti ebole a senné rýmě s účinností až do příštího tisíciletí.

   Po kuřeti nás dostala naše nerozvedená manželka, která se skálopevně rozhodla, že se s námi nerozvede ani po smrti, protože takovou radost nám nedopřeje. Na naši umírněnou otázku, zda by se na onen svět nechtěla odebrat ještě před námi, nám nanesla, že je už neodvratně určeno, že na tamten svět budeme putovat - prý tak nějak jako letecky, byvše nakopnuti prudce zezadu - poletíme tam tedy před manželkou, která nám k tomu záslužně dopomůže, právě prý tím kopem odzadu.

   Svět je jedno velké slziště. Hořce pláčeme a žalujeme na tu nespravedlnost, natolik nám štědrou, vyšším mocnostem. Žádáme vás snažně: Rozveselte nás! Když nás pošlete tam, kam vy dobře víte, vyšší mocnosti… Štkát budete, vzlykat, zešedivíte!

084

Osudové setkání

S kamarádkou Ditou jsme pravidelně pořádaly holčičí seance u sklenky vína. Už dlouho mě žralo, že jsem sama. V ženské hantýrce řečeno, nemám žádnýho chlapa. Dita se tedy rozhodla, že musíme mou samotu nějak vyřešit. Dlouho přemýšlela a potom mne seznámila s Oskarem. Přivedla ho na  párty u mě v bytě. Hned jsme si padli do oka a to jeho zvláštní  jméno mě přitahovalo ještě víc. Byla v něm jakási magie. Oskarovi jsem se taky líbila. Pořád měl touhu si se mnou povídat a podnikali jsme spolu spoustu věcí. Proti mně byl velmi mladý, ale mně to nevadilo. Mám slabost pro hravé muže. Možná to bylo moc hrr, jak se říká, ale když jsme si tak padli do noty, tak proč ne. Oskar se ke mně okamžitě nastěhoval. Byl chudý a moc toho neměl. Něco jsem musela i sama dokoupit, ale společnost tak šarmantního muže stála za to. Ani po společném soužití naše náklonnost  nevychladla. Nebyli jsme nijak nároční. Večer jsme se k sobě přitulili a sledovali  třeba nějaký dobrý film. Oskar se mnou rovněž sdílel mou lásku ke knihám. Knihy přímo hltal, nebo mě jen tak uchopil za ruku a pozoroval, jak mě kniha unáší do jiných světů. Byl to také veliký gurmán a vždy se mnou rád povečeřel. Moment, ještě jsem nezmínila, jak můj nový princ vypadá. Má veliké hnědé oči, které vás hned dostanou a je to zrzek. Vždycky jsem tíhla k Velké Británii, a Irsko, kde se to zrzkama jen hemží, je přece blízko.Tak spolu žijeme už rok. Žádný muž, ať přítel, či partner mi tolik nenaslouchal a zdaleka mi tolik nerozuměl. V Oskarovi jsem prostě našla spřízněnou duši. Je úžasný, i když ho musím častěji doprovázet k lékaři a má své nálady. I v jídle je občas docela náročný a jen málo kuchařek se mu zavděčí. Jak už jsem řekla: Je to prostě gurmán! Dita měla tenkrát  spásný nápad. Teď se můžu vždy spolehnout na nezištnou kočičí  lásku!

085

Vládkyně Nicoty

 Ach, miláčku, jak jsi směšný. Promiň, ale vážně se ti musím smát.

 Kolikrát už to tady bylo? Že je konec. Že už mě nechceš ani vidět. Že se kvůli mně nenávidíš. A potom? Jak to vždycky dopadlo? Připlazil ses za mnou zoufalý, s třesoucíma se rukama a nepříčetným pohledem. Tolik jsem ti chyběla, mé štíhlé, dlouhé, bělostné tělo. Dal bys život, jen abys zase cítil mou vůni a mohl se mě donekonečna dotýkat svými roztouženými rty. Drahoušku, tohle už ani není láska, to je závislost. Pamatuješ naposledy? Zmocnil ses mě přímo mezi lidmi, a to jich tam bylo tolik, i děti!

 Kolikrát se tohle všechno musí ještě opakovat, aby ti konečně definitivně došlo, že jsi příliš velký slaboch, než aby ses mě dokázal vzdát?

 Cože? Tvůj nejlepší kamarád? Ach, drahoušku, zase o něm začínáš? Je mi to líto, nemůžu za to, že mě tolik miloval.

 Že víš, že jsem to byla já, kdo ho zabil? Na to nejsou důkazy.

 Ale tak fajn, vzdej se mě. Takových jako ty můžu mít stovky a ty to víš. Slintají, jen se na mě podívají.

  Tak zlatíčko, neblázni přece. Vždyť se známe už tolik let. Kolik ti tenkrát bylo? Čtrnáct? Patnáct? Trochu ses mě bál, pamatuješ? Ale nechtěl jsi vypadat před kamarády jako padavka a já byla celkem snadno k mání, dostupná pro kohokoliv, dá se říct, ale komu to vadilo? Připadal sis jako mistr světa, že se se mnou můžeš ukazovat. Vzpomínáš? A pak už jsi beze mě nemohl být. Tak už toho nech a vezmi si mě konečně. I kdyby to mělo být naposledy.

…

 No vidíš, miláčku, zase jsi neodolal. A nebylo to krásné?

 Vykouřils mě a odhodil. Válím se tu na zemi vycuclá a scvrklá jako vajgl. Skončila jsem, ale opět jako vítěz! A další už na tebe čekají. Stejné jako já. Jedna jak druhá - tvá nejvěrnější přítelkyně, tvá nikotinová milenka. Tvá vládkyně. Tvá teta cigareta.

Je nás plná krabička.