Kraťasy 20

Blog přináší dvacátou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

096

Zkušenost malého srnce

Byl to krásný podzimní den jako každý jiný. Malý srnec byl se svou maminkou srnou na procházce lesem. Byl to obyčejný les jako každýá jiný. Vždy zde byla spousta veverek, ptáků, ale i jiných zvířat. Měl svou maminku moc rád. Vždycky věděla, kam v lese zajít na ty nejlepší bylinky a sladké plody. I přesto měl toho dne divný pocit. Poslední dny se z lesa ozývaly divné zvuky. Toho dne však bylo všude až podezřelé ticho. Dokonce ani nepotkávali ani ostatní lesní zvířata jako obvykle. Jokoby toho dne všichni někam utekli. Srneček však uviděl své oblíbené bobulky. Miloval je. Z ničeho nic se však ozvalo chrastění větviček. Někdo tam zřejmně byl. Rychle začal hledat pohledem svou maminku. V tom jí uviděl. Stála jen pár metrů od něj. V jejich očích viděl směs strachu a beznaděje. Pohlédla na něj a hlavou mu pokynula aby se schoval. Srneček nevěděl, co se děje. Co maminka vidí? Z ničeho nic se maminka rozběhla opačným směrem dál o něho. Chtěl hned utíkat za ní. Z ničeho nic se ozvala velká rána a srneček ztuhnul. Maminka vydala smrtelný výkřik a dopadla k zemi. V tu chvíli to srneček věděl. Maminka byla mrtvá. Už jí nikdy neuvidí. Poslechl její poslední přání a utíkal z místa pryč, co mu kopýtka stačila. Věděl, že nyní je vše pouze na něj. Věděl, že již jej maminka naučila vše, co k životu potřebuje. Kde najít nejlepší bylinky, kde se schovat na noc, kde přezimovat a taky že rány, které se ozývají z lesa, jsou smrtelné.

097

Vražedná pikola

,,Teď je řada na tobě." Řekla dívka s havraními vlasy, tak černými že se jí ve tmě ztrácely. Začala jsem tedy pykat a ostatní se běželi schovat. Les byl hustý a ve tmě, která tam panovala , nebylo vidět ani na krok. ,,Deset, dvacet, třicet…" Začala jsem pociťovat strach. ,,Čtyřicet, padesát, šedesát…" Nyní mě přepadla zlá předtucha. Místo toho, abych počítala dál, a pak se vydala hledat ostatní jsem vzala nohy na ramena a začala jsem utíkat. Větve, mě šlehaly do obličeje, ale přesto jsem utíkala dál. Doma jsem se rozhodla na vše zapomenout. Ráno, když jsem se probudila, myslela jsem že to byl jen sen. Bohužel nebyl. Titulek v novinách hlásal:
,,Parta náctiletých zavraždila včera v noci v lese mladou dívku, tvrdí že to byl omyl…"

098

Ryba na vánoční stůl

Láďa už žil léta sám ale od rozvodu nevynechal jediné Vánoce aby si nepřipravil kapra se salátem. Ani letos tomu nebude jinak, říkal si cestou kolem kádí kde dodělávali již před týdny vylovené ryby. Jedna se mu zdále nějaká živější. Tu bych si koupil. Ale fronta byla dlouhá, prodavačům zabíjení a kuchání od ruky moc nešlo a žízeň také nebyla z nejmenších.

Do tepla oblíbené hospůdky bylo pár kroků, u stolu štamgastů se probírala tabulka hokejové ligy a došlo i na pár rumů. Cesta domů vedla samozřejmě opět kolem kádí, nyní už zakrytých a nikde nikdo. Náhle se mu zdálo, že jedna plachta zcela nedrží a pod ní se cosi leskne. No tolik jsem toho nevypil, ale co mrknu se.

V jinak zcela prázdné kádi plavala pouze jedna ryba ale mnohem větší než odpoledne. To je přece ta, co jsem si jí chtěl koupit, už předtím vypadala jinak než ostatní. Rozhlédl se na všechny strany a náhle se rozhodl. Svlékl se, vyhrnul si rukávy a šmátl po rybě. Byla těžká, z bundy, do které ji zabalil koukala z obou stran. Naštěstí všetečná sousedka, které jinak nic neuniklo, hltala televizní seriál a tak ryba v pořádku doputovala až do vany Láďova bytu.

To není možné, ona snad cestou zase vyrostla, pomyslil si v okamžiku, kdy ji vypouštěl a ona zabírala již skoro celou délku vany.

Sundal mokré oblečení a teplo a pivo s rumem udělalo své. Jak byl usnul a vzbudil ho až kolem osmé ráno sílícím divným hlukem z koupely. Poslední co uviděl po otevření dveří byla obrovská ploutev a někde v koutku mozku se mihla pozapomenutá pověst o Jonášovi a velrybě. Pak už jen tma a teplo.

099

Brněnská miniaturka

   Bylo horko a dusno, že by psa nevyhnal. Okolí Zvonařky hučelo ventilátory, velrybami, které občas někoho vyplivly, jiného spolkly a odplavaly do výhně města.

   Zvědavě (holt lonťák je lonťák) jsem si prohlížel nápisy ve výlohách: Hovězí zadní (z krávy) 133,- kč/kg , Asia - shop oblečení non-stop (?), plocha k pronájmu, for sale.

A krásně barevné graffiti, které se nikdy nenaučím číst.

Do křiku nabídek, reklam a jiných bezvýznamností, kdosi napsal bílou křídou na dřevěný plot staveniště:  Následuj Ježíše …

   Šel jsem blíž (holt lonťák je lonťák) s neodolatelným nutkáním dotknout se těch písmen a odnést si trochu křídy na prstech.

V té chvíli –

Zvonec hodil flédu, šmirgle pauzírovaly s cinkáním, luftem betelně rajchoval Francisberk,  zoncna přestala rumplovat a čokli vymázli vyvětrat kostru na tratec.

Odtáhl jsem ruku.

Šum města smetl ušní bubínky.

Nevím co se stalo, když jsem se opřel o plot uprostřed Brna.

Nevím to ani teď.

Odnesl jsem si prach křídy a něco – něco …

100

Všední den bezdomovce

Ráno vo mě zakopávaj bílý límečky. Vybral jsem si špatný místo na spaní. Večer zkusím park, možná najdu volnou lavičku.

Vstávám a začíná moje ranní pochůzka.

Kravaťáci do mě vrážej svejma kufříkama. Všichni nějak spěchaj.

Kouknu se za hypermarket, do konťasů vyhazujou prodavačky prošlý věci, dá se tam slušně nachálovat.

Nejsem sám, kdo přišel na snídani. Musím se zase poprat vo svou porci.

Slunce začíná pálit a já se loudám městem. Nahnilej banán v ruce, vidím kluka, tak čtrnáct let, nabíjí Luger a za chvíli má klenotník hlaveň vraženou až v krku.

Za rohem benga ukecávaj prostitutku, aby jim dala zadarmo, jinak ji seberou.

Jóó, to je moje město, takhle to tady chodí …

Přišel čas jít si vyžebrat na trochu tabáku a krabicový víno. Sedávám před vlakovým nádražím. Ignoruju posměšný poznámky nafintěnejch paniček vo houmelesácích.

Den hezky utíká, kouřím balený cigáro a načínám druhou krabicí jablečnýho vína.

Vracím se zpět na hlavní třídu. Vygelovanej frája v koženým saku mi nabízí jízdenku do ráje. Bílým práškem. Nemám zájem.

Dvě smažky s nudlema u nosu si kupujou psaníčka a mizí na vopuštěným staveništi.

Anaboličtí tupohlavci kasírujou výpalný.

Ježíš diskutuje s Dylanem vo válce v Iráku.

Jóó, to je moje město, takhle to tady chodí …

Jsem krásně vopilej a tabák mi vydrží do rána.

Mám kliku. V parku jsem našel volnou lavičku. Už na ní zůstanu. Noci jsou dost studený, ale ještě se to dá vydržet. Za pár tejdnů bude hůř.

Než usnu, dívám se na souhvězdí Orion.

Říkám si, jak by se nám asi žilo, kdyby Adam s Evou nesnědli to podělaný jabko …