Kraťasy 21

Blog přináší dvacátou první várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

101

Pohádková

Město je potažené černým suknem.

Drak se utábořil na kopci a klade si požadavky.

Neodpaněnou princeznu, nebo zničí všechno plamenem.

A pár pytlů zlata, aby na stará křídla nemusel po žebrotě.

(Jak klišoidní zápletka!)

No jo, ale kde vzít poctivou princeznu?

I když – plastičtí chirurgové dokážou zázraky.

Bajaja už čurá do plen a členové Greenpeace sametově protestují u chátrajícího hradu.

Co se asi honí hlavou panu králi?

Je to provokace Moskvy!

Ne. Je to teroristická akce Islámského státu.

(Proto chtějí tu nezprzněnou babu!)

Vietnamci schovávají zboží, jako při celní razii a snaží se draka přesvědčit,

že neumějí česky.

Feťák si libuje, že to je fakt super úlet.

Alkáč ví, že najde azyl na záchytce.

Svědci Jehovovi se připravují na soudný den.

A já …

Co já ?!

Barák mám pojištěný proti přírodním pohromám.

Cože?

Konec hodiny?

Vrátit tužky?

Ale paní psycholožko, ještě jsem chtěl napsat …

102

Pět v restauraci aneb Dýško

On 1: „Zaplatím!“ Sakra, co mi to nese? Aha, v těch deskách je účet. Moc pěkný. Probírám peněženku, ale přesně to nemám.„Jak to funguje?“ ptám se jí. „Neboj se, oni ti vrátí,“ usmívá se na mě jako na idiota a přesně tak si připadám. Že jsem do takové nóbl hospody lezl! Nedá mi to a očima vyprovázím číšnici, která odnáší desky s mojí pětistovkou, ale za chvíli se vrací a pokládá je zpět na stůl. Rychle nakukuji, vrátila mi do koruny. To je fajn, vlastně se takhle nemusí dávat dýško, stejně to tady mají předražený. Ale jo, tak jasně, že tam něco nechám. Tohle si ještě vezmu. Stejně se kouká na ty dva u stolu vedle...

Ona 1: To snad není pravda. On si fakt myslí, že to nevidím? Tři koruny jim tam nechal, no bezva. Přichází číšnice a já klopím oči. To mám z toho, že... A vedle taky už platí. „Čtyřista šedesát pět,“ hlásí číšnice a starší elegán jí se slovy „šest set“ podává tisícovku. Sevře se mi břicho. Znovu blesknu po šťastné společnici onoho gentlemana, tentokrát roentgenovým pohledem. Asi v mém věku, drahý kostýmek, náročný účes, elegantní lodičky. Ti dva k sobě krásně ladí. Ach jo, uměla si vybrat. Číšnice dvakrát děkuje a přeje jim krásný večer.

Tak do téhle restaurace už nikdy.

On 2: Ani si toho nevšimla. Snažím se jako starej pitomec a proč? Stejně na ni dojem neudělám. Ke všemu mě zase začala pálit žáha. „Krásný večer vám přeji,“ číšnice nasadila VIP úsměv a v jejím dlouhém pohledu jako bych cítil i něco... Ale ne, to se mi asi jenom zdálo, už odchází... Hmm... Někdy sem musím zajít na večeři sám...

Ona 2: Tímhle mě chceš oslnit? Všichni chlapi jsou stejně trapní kohouti. Radši si prohlížím pár vedle, fascinují mě. Oba v džínách a teniskách, ale jí musí být aspoň jako mně. Sakra ty boty mě vážně tlačí, nejradši bych si je sundala. O kolik může být mladší? No o dost, ale syn to určitě nebude. Ach jo, uměla si vybrat. Ten kluk má pěknou figuru. Mrknu naproti sobě a představím si jeho pupek pod elegantní košilí... Jo tak ty se koukáš po číšnici?

Číšnice: Jo! Přesně vím, u kterého hosta se vyplatí desky vynechat. Snad si to dědula aspoň užije, fakt jsem pro něj udělala, co se dalo.

103

Vánoční dárek

Bílé vločky padaly na parapet a pomalu mizely, obloha přehrávala všechny odstíny modré a právě začínala přecházet do sytějších variant, když se rozsvítily pouliční lampy. V jejich záři získaly vločky pohádkový lesk. Kuba zvednul oči od televize a podíval se z okna v naději, že uvidí totéž. Ale venku byla jen šedivá mlha. Krásné třpytivé vločky patřily dnes jen do pohádky. Už aby Ježíšek aspoň přinesl dárky.

Martin ve škole říkal, že Ježíšek není, některé děti s ním souhlasily, jiné se začaly přít, Markéta dokonce začala brečet. Kuba mlčel a přemýšlel. Nevěděl, co si o tom má myslet. Doma se pak pustil do sepisování seznamu jako každý rok. Pro jistotu. Do dopisu pro Ježíška připsal i pár věcí pro mámu a pro tátu. Věděl totiž, že nikdo z rodičů vlastní dopis nepíše. A kdyby byl Ježíšek jako táta, lámal by si hlavu s tím, co koupit pro maminku a přitom by si vůbec nevšimnul, že máma už od prázdnin říká, jak krásně voní ten růžový parfém, co mají naproti v drogerii. A kdyby byl Ježíšek jako máma, řekl by si, že ten svítící šroubovák, co si táta vždycky prohlíží v letáku z železářství, je pěkná zbytečnost. Jedno přání ale Kuba do seznamu nenapsal.

Kuba namířil pohled zpátky na televizi, ale příběh už nevnímal. Nemohl se dočkat. Trvalo to celou věčnost, přesněji tedy tři minuty, než máma zavolala: „Večeře!“. Ještě nikdy do sebe nenaházel kapra se salátem tak rychle.

Konečně se mohl vrhnout na rozbalování dárků. Ze všech se radoval a stejnou radost viděl i v očích rodičů. Když rozbalil poslední dárek - vrtulník na dálkové ovládání, zaznamenal, že je máma překvapená. Vrhla tázavý pohled na tátu, táta se na oplátku tvářil nechápavě. Oba za chvíli odešli do kuchyně.

Kuba vešel, zrovna když máma rozčileně šeptala: „Kdo mu ten vrtulník teda koupil?“ Bez rozpaků odpověděl: „No přece Ježíšek!“ Po chvíli ticha máma zareagovala: „No jo, Ježíšek.“

Kubova pokladnička sice byla toho dne lehká jako peříčko, ale stejně lehké bylo Kubovo usínání. „Stálo to za to, vrátit našim do Vánoc Ježíška!“

104

Šmírák

Asi to znáte všichni. Nákupy a nejlíp samozřejmě ty vánoční, a v obchoďáku nedostatek místa k parkování. Tak jsem manželku vysadil co nejblíž a hledal autu místo. Byli jsme domluvení, že se pak setkáme u hader v Tesku. Tak se i stalo a Pavlu zahlídnu už z povzdálí zrovna, když si to s ramínkami směřuje k převlíkacím kabinkám. Ty jdou v schované v ústraní a u vchodu k nim je hlídala jakási paní, která si mě hodně prohlížela, když jsem kolení ní procházel bez jediného oděvu ke zkoušení. 

Stál jsem před kabinkami, všechny zavřené, pokřikovat jsem nechtěl a mě nenapadlo nic jiného, než se u každých dvířek sehnout a podle bot a nohou svou vyvolenou zkusit poznat. Jaké že boty měla dnes?

Jenomže hlídací paní si mojí aktivity všimla a poněkud znejistila. V ten samý okamžik jsem i já vytušil, že moje chování nebylo až tak úplně standardní. Narovnal jsem se, na paní se vřele pousmál a dělal jakože nic.

Překvapeně zamračená paní se ale pořád divně tvářila a když jsem si myslel, že odešla za roh, u dvířek jsem začal nadskakovat, jakože Pavlu poznám podle vlasů. Ani to však nebyl dobrý nápad, o čemž mě záhy přesvědčila opět ta hlídací otrava, která mě za rohem asi tajně pozorovala. A co víc, odhodlala se jít ke mně!

„Pane, můžete mi laskavě vysvětlit, co to tady provádíte?“ nepřekvapila mě svou ostrou otázkou. Chvíli napětí jsem přerušil vskutku nesmírně vtipně.

„No co by, to jste nepoznala? Šmíruju tady, ne?“ snažím se být trapný do poslední chvíle. Paní ještě stačila vytřeštit oči, zalapat po dechu a dlouze se rozmýšlet se, co na to říct.

Tak rád jsem toužil po její reakci, ale nebylo mi přáno. Z kabinky číslo tři mě po hlase poznala Pavla a prý co tady vyvádím. Chňapla mě za ruku a táhla k sobě dovnitř.

„Pomóc, znásilnění!“ připadlo mi nesmírně vtipné sdělit paní na rozloučenou.

Až později mě napadalo, že že násilnění by bylo přesnější. 

105

Ve spárech sbíječky

Soused rekonstruuje byt. Řádí doma se sbíječkou už skoro měsíc. Asi přesouvá koupelnu do obýváku, kuchyň na záchod a předsíň do ložnice, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Měl bych si připravit chleba a sůl, abych ho mohl uvítat, až k nám prorazí zeď. Možná se chce probourat i k důchodci, co bydlí nad ním, protože mezonetový byty jsou teď v módě. Všechno se tu třese, třeští mi z toho hlava, ten rachot se nedá snést.

Kdybych se aspoň mohl bránit. Na úřadě mi řekli, že soused má na rekonstrukci právo. A co moje právo na klid? To nikoho nezajímá! Člověk se v dnešní době může spolehnout jedině na sebe. Proto mě napadlo, že bych mohl sousedovi vypnout proud. Jističe máme na chodbě, dvířka jsou k nim otevřený, stačí jen vystihnout moment, kdy tam nikdo nebude, a pak utéct na půdu.

Dívám se kukátkem na chodbu. Vzduch je čistej, když nepočítám ty tuny prachu, co se valí od souseda. Teď nebo nikdy. Tiše a mrštně přibíhám ke skříňce, cvakám jističem a utíkám na půdu. Zvládl jsem to skvěle a nikdo mě neviděl. Jenže sbíječka řve dál! Jak je to možný? Že by byla benzínová?

Večer vynášejí z bytu nad sousedem mrtvého důchodce. Zabila ho elektřina. Prej mu někdo zapnul proud, zrovna když rozebíral zásuvku. Možná jsem si popletl patra a jističe. Jenže zkuste se soustředit v tom kraválu.

Sedím doma a čekám, až si pro mě přijdou. Soused dál řádí se sbíječkou. A přidal se i syn toho důchodce, co bydlel nad ním. Taky předělává byt. Celej se třesu. Tohle se fakt nedá vydržet.