Kraťasy 26

Blog přináší dvacátou šestou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

126

Červená

V plné rychlosti zatáhl ruční brzdu. Pneumatiky zaječely a vyryly do silnice černé hadící se čáry.

Jeho vymrštěná pěst se zastavila na jejím obličeji. Vykřikla.

- Co to děláš?

Celou silou po ní hodil klíče. Odrazily se od okna a praštily ji do krku.

- Ty mrcho! Já vím, žes to udělala schválně! Děláš vše pro to, abys mne zničila, chceš mě podrazit, že jo? Že jo? - Řval.

- Bylo mi špatně. Musela jsem na chvíli...

- Sklapni, mrcho! Sklapni!

Třásla se. V uších jí zvonilo. Snažila se udržet vozidlo pod kontrolou. Kapka horké tekutiny jí pristála na dekoltu. Pak ješte jedna a ješte jedna. Mela rozražený ret. Železitá chuť se smíchala se slanou. Její pravé oko zalily slzy. Silnice se změnila v mlhavý tunel.

- Prosím, prosím, nech toho! Musím řídit!

Řval a třískal do přístrojové desky. Pak bušil do ní, kamkoliv zasáhl a chrlil nadávky. Kvůli nejmenším maličkostem. Vybuchoval vzteky. Pak se omlouval, díval se na ni těma krásnýma velkýma hnědýma očima a škemral o odpuštění. A za pár týdnů zas. Ten samý kolotoč ran a omluv. Už tolik let, že to téměř přestala vnímat. Třásla se. Dýchala trhaně. Cítila, že každou chvíli omdlí. Tupá bolest jí prostoupila útroby, ale nebyl to ten známý svěravý pocit u srdce.

- Huso! Krávo jedna neschopná!

Její tělo ochromila křeč od hlavy po patu. Dívala se na silnici jako v transu a přitom cítila jak z ní proudem na sedadlo odtekl jeden malý nový život. Ve zlomku vteřiny zaregistrovala pronikavě svítící výstražný kotouč nad hlavou a řítící se železnou masu naproti. Dupla na plyn. Ohlušující rána rozlouskla auto ve dve skořápky. Kvílelo a klouzalo se ještě několik metrů po kolejích, než se úplně zastavilo. Procitla tváří v díře zející do šedého nebe. Přes ni tiše padal déšť a mísil se s potůčkem spustivším se z propasti v jeho čele. Dívala se do jeho pomalu vyhasínajících krásných velkých hnědých očí, v nichž zamrzal překvapený výraz.

127

Nejsme lidé, jsme stroje

PIP, PIDIP, PÍÍÍP zahlásí pračka, kterou před hodinou a půl naplnil svými věcmi. Už je vypráno, teď jen přendat věci do sušičky. Pračka je spokojená. Má vypráno. 

PÍST, PÍST, PÍST hlásí mikrovlnka, že minutový interval, který zvolil na ohřev párku, právě vypršel. Mikrovlnka utichla, uvnitř se kouří a stěny zvolna pokrývá mastná tekutina, kterou bude drhnout až za měsíc.

Mikrovlnka utichla, pračka je spokojená. 

Už je to tu. To není možné! Vždyť už to musí být hotové! No tak je to už? Ano? Ano?

 KLAP! Uleví si varná konvice. Právě přivedla k varu vodu, kterou použije na zalití instantní polévky.

Varná konvice hlasitě oddychuje, mikrovlnka utichla, pračka je spokojená.

TŮŮŮ, TŮŮŮ, TUD. Je umyto! TŮŮŮ, TŮŮŮ, TUD. Je umyto, dává všem na srozuměnou myčka. Nádobí z ní vytáhne, až na to přijde čas.

Myčka má umyto, varná konvice hlasitě oddychuje, mikrovlnka je zticha, pračka je spokojená.

CRRRRRRRRR zařinčela minutka u trouby, aby nezapomněl, že se mu v ní rozpéká stará houska. Trouba se ani nezahřála, myčka má umyto, varná konvice hlasitě oddychuje, mikrovlnka je zticha, pračka je spokojená.

PADÁP CINK, CINK, PADÁP. Prádlo je usušené na troud. Ani ho nemusí věšet. Sušička relaxuje, trouba se ani nezahřála, myčka má umyto, varná konvice hlasitě oddychuje, mikrovlnka je zticha, pračka je spokojená.

PRD, PRD, PRD. Ozve se z pohovky. Je to on. Člověk. Pomalu usíná.

Člověk pomalu usíná, sušička relaxuje, trouba se ani nezahřála, myčka má umyto, varná konvice hlasitě oddychuje, mikrovlnka je zticha, pračka je spokojená.

CHRÁP, CHRÁP.

128

Za zrcadlem

Prázdniny, rodiče v bezpečné vzdálenosti v práci, úžasná příležitost k lumpárnám. Co se lepšího dá vymyslet v bytě, kterým se dá probíhat dokola přes chodbu, než hrát si na babu. Bratránek je sice jako kluk rychlejší, já ale čerpám ze znalosti domácího prostředí, takže po třech kolech je to celkem nerozhodně. Jenže pak už i on ví, které dveře se otevírají dovnitř, za kterými je úzká komora působící coby zpomalovací šikana a že ty prosklené do pokoje nejdou zavřít, jelikož nepasují ve futrech.

Že něco není v pořádku mi můj mozek sdělil okamžitě. Místo aby se dveře rozlétly jako obvykle, když jsem do nich v plné rychlostii narazila,  skleněná tabule začala pod mýma nataženýma rukama povolovat.

Čas přepnul dimenzi.

Nejdřív se sklo malinko prohnulo. „Ten blbec ty dveře z druhý strany drží !!!“ blesklo mi hlavou. Mezitím se od mých dlaní pomalu začaly rozbíhat pavučiny prasklinek. „Páni, to bude průšvih“ napadlo mě s vidinou vysypaného skla. „Měla bych zastavit, aby se sklo nerozbilo“, zkouším zabrzdit energii, která se mě snaží propasírovat zavřenými dveřmi. Moc to nejde, prasklinky se viditelně zvětšují a dostaly se už k okrajům tabule. Sklo se pomaličku začíná dělit na jednotlivé kousky. „Teď už s tím stejně nic nenadělám“, pravila moje mysl, „ale když se to sklo začne sypat, neměla bych mít ruce v něm, budou padat střepy ostré jak břitva“. Jasně, tak ruce zpátky, a mě celou taky. „No jo, ale nebude to divný, když nebudeš mít ani škrábnutí?“ Desetiletá hlava má svoji logiku. „Dobře, malinko se říznout musím, ale opatrně“.

Čas je zpátky v reálu. Kusy silného vroubkovaného skla s řinčením letí přes půl obýváku a já se ubrečená schovávám v náručí tátovi, který pospíchal domů v předtuše nějakého maléru.

Na dlani mi zůstala nepatrná jizvička. V duši poznání, že existují i jiné světy, někde tam, za zrcadlem...

129

Soused

Na svého souseda jsem měla spadeno už dlouho – plival na naši zahradu! Přece si to nebude špinit u sebe, ale naši trávu, to jo, flusat přes plot mu nevadilo. Dala jsem si dva panáky na kuráž a u okna čekala, až přijede z práce. To by bylo, abych ho při činu nechytila.

Čekala jsem, až autem zajede do garáže, jenomže tentokrát ho nechal před vraty. Zahradní hadicí ho zkropil, pak si nachystal kbelík a začalo umývání. Jenomže jaké! Chlapů v pohybu jsem zažila už dost, ale tohle byl úplně jiný tanec. Mokrý, taneční, vášnivý, v bílém tričku. Z podřepu do stoje, s nakláněním nad čelní sklo, mycí kreace s napěněnou houbou mu šly skvěle. Třesky plesky po kapsách, hledal cigarety. Elegantní připálení, procítěný první šluk. Cigáro v tlamě, u otevřených dveří s nohou na podlaze odpočíval. Těsné rifle daly vyniknout jeho vystrčenému zadku, který byl super! Šlachy se mu jako špagáty napínaly, bicepsy z rukávů chtěly ven a když si pak nešikovně zamokřil břicho, jeho pekáč buchet byl hned výraznější.

Polkla jsem, upravila si vytřeštěné oči a na kuráž si dala třetího panáka. Teď nebo nikdy! Jeho slinným náletům musím učinit zadost, ať se děje, co se děje! Dalo se do mě horko a tričko jsem měnila za tílko. Zastavila jsem se v koupelně u zrcadla a zkrášlila se. Vyšla jsem z domu a zamířila k plotu, přes který…

Zrovna se chystal auto hadicí opláchnout. Zamával na mě a přitom si neuvědomil, že hadici nadzvedl. Splaška snášejících se vodních kapiček ho neminula. Utřel si obličej, pousmál se a hrábnul do vlhkých vlasů. „Dobrý den sousedko, to máme dnes hezky, co?“ až jsem z jeho vstřícnosti zkoprněla. Co já nána tady vlastně pohledávám? Chci to vůbec? A zrovna teď? Přes plot jsem se na něj lepě dívala, nezmohla se na slovo. A on si myslel, že jsem na něco čekala, čekala a čekala. A tak to i dostala. Mokro, čerstvo, příjemno mi bylo, říkala jsem si o to. To až studená sprcha mě musela probrat z toho, co já tady chci, vlastně už nechci řešit.        

130

Skeptický divoch

Lombetonga se rozvaloval na břehu moře, přežvykoval sladký kořen, líně si ostřil harpuny a díval se na klidnou hladinu. Spatřil malý člun nezvyklých tvarů. V něm stáli dva vybledlí muži a měli na sobě pověšené dlouhé tmavé hadry.

Lombetonga si odplivnul a se zájmem čekal, co udělají. Vystoupili na břeh a dokráčeli až k němu.

- Přišli jsme vám zvěstovat o velikosti Stvořitele!

- Co?

- Stvořitel! Velký Bůh, co tě stvořil!

Lombetonga se podíval na okraj džungle kde seděla objemná paní a pletla koš z palmového listí.

- Mami, myslím, že hledají tebe!

- Bůh, který ti dává jídlo, co jíš.

Lombetonga se podíval na své sítě opodál.

- Mě dává jídlo moře... teď mi třeba poslalo vás, - řekl se širokým úsměvem.

Misionáři asi nepochopili nuanci Lombetongova dialektu.

- Přišli jsme ti říci o druhém příchodu Ježíše, který tě zachrání před ohněm peke...

Nedořekli.

Lombetonga se rozvaloval na břehu moře, okusoval žebro mladšího misionáře a díval se na objemnou paní, která do koše z palmového listí nakládala maso.

- Děkuji ti, bože, za dnešní oběd...  Byl výtečný. Ale udělal jsem chybu.

- Jakou, synku?

- Já blbec se nezeptal, kdy přijede ten jejich kamarád, ten Ježíš.