Blog přináší čtrnáctou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.
066
Výhra
Franta stál v dlouhé frontě v obchodním středisku. Všichni byli jak šílení. Vánoce se blížily a košíky přetékaly od potravin, hraček až po elektroniku. Nevěděl, jestli všichni tak blázní z Vánoc nebo ze soutěže, kterou obchodní dům pořádal. Po půl hodině se konečně dostal na řadu.
Prodavačka projela jeho nákup a najednou začala kasa pípat a blikat. Připadal si v ten moment jako kdyby vyhrál jackpot. Prodavačka začala pištět:
"Vyhrál jste! Vy jste vyhrál! Gratuluji Vám za celý náš obchodní řetězec. Právě jste se stal naším desetitisícím zákazníkem."
Franta nechápavě koukal kolem sebe. Někteří lidé ve frontě začali tleskat, jiní se na něj závistivě dívali. Všichni měli jedno společné. Byli zklamaní, že na jeho místě nestáli oni.
"A jako desetitisící zákazník máte tento nákup zdarma," pokračovala usměvavá prodavačka.
Franta byl z té euforie unešený a šťastný. Jen do té doby, než se podíval do své nákupní tašky. Ta obsahovala dva rohlíky a paštiku, co si koupil ke svačině…
067
Král a jeho přání
Král měl sen, ve kterém přišel Hvězdář a pravil:
„Tento den, přesně za rok za tebou přijde mystik. Bude mít u sebe pytlík s kuličkami a dá ti na výběr jednu z nich. Ty si vyber tu nejmenší. On v tobě pozná skromného a spravedlivého krále a vyplní ti jedno přání.“
Král půl roku přemýšlel o prorockém snu a druhou půli o tom, co by si měl přát.
Aby mohl všemu vládnout, musí o všem vědět. Rozvíjel svou úvahu král. Ale ne jen to co se řekne, šustne nebo zašeptá, ale také i to co se prohání v lidských myslích. Být u zrodu nevyslovené myšlenky a moci ji tak potlačit v samotném zárodku.
Přesně na rok a den přišel do království mystik s kuličkami a postavil se před krále.
Pane! Vyberte si jednu z nich, pokud zvolíš tu správnou, splním ti jedno přání.
Král, který měl krásné tělo, ale ošklivou duši. Který oplýval královským bohatstvím, ale neměl královské srdce, se zaradoval a vybral si nejmalinkatější kuličku a pravil:
Přeji si, abych všechno co se lidem honí hlavou a povídá, slyšel. Všechno!
Mystik: Králi, budeš sice všechno slyšet, ale nebudeš šťastný…
Král: To nech na mě. Přečetl jsem všechny filosofické spisy, a taky vím, že mě nemá nikdo rád ……; jsem připraven.
„STANIŽ SE“ pravil mystik a z nejmalinkatější kuličky vyskočily sloní uši, které se našroubovaly do královské hlavy.
068
Tam
„Strašně jsem se bál, že umřu. Ale neumřel jsem a žiju,“ řekl jsem, značně udiven tím, že vidím své mrtvé tělo v posteli a ještě mluvím.
„Hm,“ pokýval hlavou on.
„Jak to? Ono se žije pořád?“
„Je to tak.“ Opět pokývnul a díval se se mnou na mé mrtvé tělo, které vezli na patologii.
„A proč jsem teda věřil ve smrt a celý život se bál?“ ptám se ho i když nevím, o koho jde.
„Já za to nemůžu. Řekli ti to a ty jsi tomu věřil. Nebo ne?“
„A proč mi to řikali?“
„Na vaší zemi se říká spousta nesmyslů a lidé tomu rádi věří, i když to nedává smysl. Podívej se třeba na bulvár.“
„A ty seš kdo?“ zeptal jsem se, abych věděl, s kým mám co do činění.
„Já jsem Bůh.“
„A proč necháváš ty šmejdy lhát v tak zásadních otázkách? Víš, jakej jsem měl strach?“ pustil jsem se do něj odvážně, jako bych byl na zemi.
„A víš, jakej jsem měl strach já o tebe? A za tebe a s tebou? Jsi z mých energií a já vše prožívám s tebou, protože jsem v tobě. Víš, co jsem měl kvůli tobě za nerváky? Kdybych mohl mít infarkt, tak bych ho možná i měl. Ale vše je v pořádku. Klid. Je to všechno trochu složitější a ty jsi mi moc nenaslouchal, raději jsi měl svá inteligentní moudra.“
Ztichl jsem, protože mě momentálně nic nenapadá a situace je pro mě nová..Ale počkej, až se trochu zorientuju.
069
Když má synáček svou hlavu...
"Mami, kam jsi mi zase dala tu moji bundu, sakra?!"
"Je ve špinavém prádle, zlatíčko. Budu ti ji prát."
"Jááák - prát?! Zešílela jsi, nebo co?!"
"Nerozčiluj se, broučku. Víš jak už byla příšerně upatlaná?"
"Prosím tě, nepovídej! Pár mastných fleků od uheráku a rybího salátu, to je toho!"
"A také ti už pěkně zapáchala potem, zlatíčko!"
"Kecy! Koukej mi ji okamžitě přinést, za chvíli odjíždím!"
"Broučku, neblázni! Ty si ji chceš vážně vzít?"
"Mami, já tuhle bundu prostě miluju!!!! Chápeš to?!"
"Ale to víš, že to chápu. Však už ti pro ni jdu, zlatíčko."
"No konečně."
"Tady ji máš, broučku. A v kolik hodin se asi vrátíš?"
"Netuším, myslím, že někdy po půlnoci."
"Tak jo, počkám na tebe a ohřeju ti párky, ano? Určitě budeš hladový."
"To budeš hodná, mami. Díky."
"Jo a ještě něco, synku! Hlavně mi tam, prosím tě, neudělej ostudu!"
"Neboj, mami. Neudělám." ubezpečil Robert svou maminku, paní Sedláčkovou, a v duchu si představoval, jak to asi bude na tom večerním předávání státních vyznamenání probíhat...
070
Přes nenávist k vášni
V temné uličce se mihly dva stíny. Zaleskla se ocel, když jeden z nich vyrazil proti druhému.
"Tyhle naše hrátky mě docela baví," zasmál se muž, když odrazil nepřítelův výpad a ustoupil. Žena naproti němu vztekle zavrčela a znovu se rozehnala dýkou. Muž ji uchopil za zápěstí a vykroutil jí zbraň z ruky, až sykla bolestí. "Proč mě pronásleduješ, když mě stejně nedokážeš zabít?" zeptal se pobaveně.
"Sklapni!" vyštěkla na něho útočnice a pokusila se mu vykroutit. Přitlačil ji ke zdi, levou rukou se opřel o její hruď a pravou přiložil zbraň k hrdlu. Žena znehybněla a v očích se jí objevil strach.
"Neříkej mi, že zahazuješ život jenom kvůli svému stupidnímu bratrovi."
"Zabils ho," zavrčela vztekle a zazmítala sebou, až jí čepel rozřízla kůži, z níž se vyhrnul slabý potůček krve. "On chtěl zabít mě," ušklíbnul se a k jejímu překvapení ji pustil. Opět.
"Protože nejsi člověk!" zavrčela. Věděla, že ji zase nechá jít. A ona ho bude opět pronásledovat, dokud nedostane příležitost dostat ho na lopatky.
"No a co?" zasmál se a hodil jí dýku, kterou obratně zachytila. Potom se k ní otočil zády, a než se vydal k ulici, prohodil přes rameno: "Už na mě zapomeň. Tradice vaší rodiny lovit křížence je ještě debilnější, než byl tvůj brácha."
Žena vztekle zatnula pěsti a vrhla se po něm. Muž se prudce otočil, opět lehce zablokoval její útok a praštil s ní o zem, až jí vyhrkly nechtěné slzy. Rychle si sednul na její boky a rukama jí přišpendlil zápěstí k zemi. "Ty si nedáš říct?" zavrčel naštvaně. "To tak toužíš, abych tě zabil?"
"A proč to neuděláš?" zeptala se ho se bez dechu. Cítila na sobě jeho tělo a nedokázala se ubránit horkosti, která se jí rozlévala pod kůží. Zvláštně se mu zalesklo v očích, když si ji prohlédl, a na tváři se mu objevil pokřivený úsměv. "Taková škoda," zašeptal, sklonil se k jejímu krku a nasál její vůni. Celá se napnula. Poznal to, znovu se usmál a a políbil ji. Bránila se, než si uvědomila, že mu polibek oplácí. Zarazila se. "Je tu hotel," zašeptal zadýchaně.
"Zabiju tě," zamumlala.
"Dobře. Ale až zítra," zasmál se, než se opět nahnul k jejím horkým rtům.
