Kraťasy

Kraťasy 19

8. 12. 2014 8:00:00
Blog přináší devatenáctou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

091

A pohádky je konec

„... a pohádky je konec,“ dovyprávěla jsem každodenní příběh před odpoledním spaním. Očička malé tříleté princezničky se pomaličku zavřela. Konečně usnula.

Odplížila jsem se z ložnice, uklidila nádobí, pověsila prádlo a uvařila si zaslouženou kávu. Pustila jsem televizi, ze které se právě linula melodie Ilony Czákové. Dost nakažlivá na to, abych si ji prozpěvovala cestou na toaletu.

„Svět údivem tleská, a prý že jsem, že jsem hezká. Tak proč mě nikdo nemá rád? Co fotky mi řeknou? Jsem bez kazů, tvář mám pěknou. Tak proč mě nikdo nemá rád...“ halekala jsem, aniž bych si uvědomovala, že by mě mohl kdokoliv slyšet.

V tom se nesměle otevřely dveře. V nich se objevila moje vyplašená holčička a utírala si slzičky, které měla rozlité po celé tváři. Poté mě objala a zavzlykala: „Jáá- tě- pře- ce mám- , rá- da, ma- min- ko!“ Trvalo mi dlouho, než se mi podařilo ji přesvědčit, že je to jen písnička.

Od té doby už raději nezpívám.

092

Vánoční dárek

Z delšího ohřevu vody bylo hned znát, že udeřila zima. Ředitel cirkusu „Safari Lions“ si právě chystal upravit si plnovous, když ho v těchto nedbalkách vyrušil údržbář Samay. Nezaklepal a dovnitř maringotky vtrhl jako uragán: „Rychle pane řediteli, rychle, ve lví kleci je to zlé. Rashmi tam zůstal a Panapata ho nechce pustit!“

„Hned, hned, jen co se ustrojím, hned tam letím!“ a vyděšeného Samaye poslal pryč. I přesto, že v cirkuse není o dramatické situace nouze, Samayovo naléhání tentokrát znělo velmi děsivě. Řemen se zbraní ležel na stole, ředitel zaváhal. Ano, tak to bude lepší a opásal se. Kolem klece bylo pozdvižení. Násadami od vidlí a lopat se Panapatu snažili přimět k tomu, aby Rashmiho paži pustil. Do toho krev, překousnutí blíž ke krku, výkřiky zděšení a ledový klid lva.

„Do oka, do ucha, mezi oči!“ zněly zaručené rady jak na to, ale Panapatova síla měla navrch a kousek po kousku zmítající se kořist odsouvala od kraje klece do svého pelechu.

„Už je tady!“ vykřikl kdosi a odvážlivec, připravený a odhodlaný do klece vlítnout v momentě, kdy Panapata poleví, od vrátek poodstoupí. Sotva ředitel vkročí, ozve hrozivý řev a sahá po zbrani. Marně, pouzdro je prázdné! Nepřipravený pistolník zakleje a bojiště vyklízí.

„Já zapomněl, hned se vrátím!“ a vyletí jako střela. Ale hned za první maringotkou zvolňuje a přemítá. Uvěřili mi? Zapomnětlivost, nedůslednost, jako by právě tohle všichni ti podružní sezóňáci na tu nejhorší práci neznali. Musí! Vždyť je jejich ředitel! Na stole sáhne po zbrani, v klidu ji nabije, zasune a přeje si, aby už bylo po všem, aby ho Panapata, chlouba cirkusu, nezklamal. Z nešťastníka v kleci byly vidět už jenom bezvládné nohy, ale i tak tam ředitel musí. S připravenou zbraní kráčí odhodlaně dál a se shora do části lvího pelechu nakoukne. Pohled na spokojeného, do žranice zabraného Panapatu a bezvládné Rashmiho tělo, ho uklidnil.

„Tady se nedalo už nic dělat“ a na důkaz lítosti si sundává kšiltovku. Zarmoucení zaměstnanci učiní soustrastně totéž. Jediný Samay byl rozpačitý a svatosvatě by odpřísáhnul, že v maringotce pistole v pouzdře byla! To ředitel myslí na něco jiného – chlapák Panapata si svůj vánoční dárek už vybral.

093

O semínku, které hledalo nesmrtelnost

Setkala se dvě semínka. Jedno větší a druhé menší.

Menší praví tomu většímu:

- Lidé o nás říkají, že jsme nesmrtelné.

- Nevěřím tomu, co říkají lidé! - ozvalo se větší semínko – Lidé jsou lháři! Buďto nás pohřbívají za živa do země nebo nás požírají jak divá zvěř. Všude kolem je nespočet rozšlápnutých a shnilých semen. Jakápak nesmrtelnost! Jednoho dne i na mne rozloží svá křídla Smrt. Jednoho dne vše skončí, už nebudeme. Takový je náš osud.

- Říká se, že voda, hlína a tma přinesou nový život. Mnohem krásnější než je ten náš – povědělo menší semínko -

- Pchee! Voda přináší leda smrt. Viděla jsem semena vystavená dešti a po pár dnech byla rozmočená a plesnivá. A už jsi viděla semeno, které když bylo zakopáno, že by z něho něco zůstalo?

- Ne, nic takového jsem neviděla. Snad jen prázdnou skořápku,... ale stala se podivnost, vyrostl malinkatý klíček ...

- A zeptala ses klíčku, zda v té temnotě, ze které vyrůstá, neviděl semínko?

- Ptala jsem se.

- A co říkal?

- Říkal, že o žádném semínku nic neví...

- Tak vidíš! Musíme se držet na vzduchu, chránit se dešti a doufat že nás nesežere divoká zvěř nebo nesebere člověk. Je to život těžký, ale co můžeme dělat.

Zvednul se silný vítr, který rozdělil obě semínka.

Jedno odvanul na hnůj a druhé skončilo v řece.

094

Některá úskalí domácího klodroningu

„Ale to je báječné!” zvolala madam Barbidgeová a nadšeně zatleskala vrásčitýma ručkama. „Naprosto úchvatné.” * „Jistě, madam. Úchvatné.” potvrdil komorník neochotně. - „Ale no tak, Simone. Vždyť se na ni podívejte. No není to nádhera? Vypadá jako...” * „... Jako čivava křížená buldozerem.” odtušil Simon, aniž jeho tvář ztratila cokoliv ze své důstojnosti. * „... no vypadá tak, jak vypadá, že ano.” dokončila madam Barbigeová neobratně a konečně odložila svůj lorňon. „Ale jak klodronuje! - Viděl jste to? Dokonce i v modré! No ano, i v modré.” * „Jistě madam. Klodronuje v modré.” přitakal Simon mechanicky aniž hnul brvou a nadhodil: „Vyzkoušela jste již transkvazi-ultradislokaci, madam? Prý je letos v módě.” * „Ještě že vás mám, Simone! Tak to spusťte. Transkvazi-ultradislokujte. Jen do toho.” * „Jistě, madam. Myslím, že když nastavím...”

...Víc nebylo slyšet, protože na konverzaci bylo najednou příliš hlučno. Ani viditelnost za mnoho nestála, kvůli všem těm troskám a dýmu.

„Pro pána, Simone!” vzkřikla madam Barbidgeová, když se, celá od prachu, štrachala zpod stošestnáctidílné encyklopedie, jejíž potrhané stránky a kožené vazby teď spolu s ostatním vybavením salonu souvisle pokrývaly podlahu a stěny. „Přestaňte transkvazi-ultradislokovat a popadněte kulovnici!” * „Je pozdě madam!” rozkašlal se komorník. „Už je pozdě. Před okamžikem se proklodronovala skrz kuřárnu do pracovny. Teď už je jistě v zahradě.” * „Nestůjte tam tak! Dělejte přece něco!” vřeštěla madam Barbidgeová, „Kontaktujte neprodleně armádu! Zalarmujte letectvo! Povolejte domobranu! A pro všechny svaté, ukliďte ten binec! Víte, že nepořádek v domě nesnesu...”

Ten večer bylo v sousedství rušno. Okolí pročesávala policie. „Tak na rovinu,” mračil se detektiv zpod brýlí, „kdo z vás použil transkvazi-ultradislokaci? To jste byl vy?” Vyštěkl na komorníka a, ve snaze vychýlit jej z rovnováhy, použil svůj nejhrozivější obličej. Zbytečně. Simon stál vzpřímeně a měřil si detektiva chladným pohledem. Tím pohledem by se dokázal dívat shůry i na žirafu: „No dovolte, pane! To už byste mne mohl rovnou obvinit z klodronování.”

095

Bezejmenný

Stál na tom místě už dlouho. Vlastně, co si pamatoval, tam byl. Celé to místo se za tu dlouhou dobu změnilo a on sám se taky změnil. Viděl za svůj život mnoho. Poznal spoustu lidí. Většina z nich byli dobří lidé, ale našlo se i pár opravdu zlých lidí. Ze zlých lidí mu bylo smutno, avšak nikdy proti žádné nepravosti nezasáhl. Vždy jen koukal a přemýšlel, proč to někteří dělají. Viděl vše od maličkostí, jako jsou hádky rodičů se svými malými dětmi až po takové hrůzostrašnosti jako loupeže za bílého dne nebo dokonce vraždy. Vždycky to však bylo stejné, jen stál, koukal a přemýšlel nad stinnými stránkami světa. Ten den však měl být jiný. Ač byl letošní podzim nad průměr teplý, alespoň co si pamatoval, tak přece jen se už pomalu blížila zima. Líbilo se mu, jak jej hladí svěží podzimní vánek. V náznacích už bylo dokonce cítit něco jako sníh. Miloval sníh. Líbilo se mu, jak jej chladivý a zároveň před mrazem ochraňující sníh pokrýval. Ne, i když to nevěděl, tak sníh toho roku už neviděl. Znovu zavál lehký vánek. Uslyšel dva mužské hlasy. Nerozuměl ale, co hlasy říkají. Z ničeho nic se totiž ozval hlasitý křik smrtonosného nástroje. Jeho zuby se do něj zaťaly a už padal dolů. Poslední na co pomyslel, bylo proč? Odpovědi se však nedočkal. Možná někomu překážel nebo se jen někomu nelíbil. On však již nebyl na tomto světě přítomen. Už nikdy nerozkvetl.

19.jpg

Autor: Kraťasy | karma: 9.03 | přečteno: 1067 ×
Poslední články autora