Kraťasy 27 ... poslední základní kolo :)

Blog přináší dvacátou sedmou (a zároveň poslední ročníkovou) várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

131

Máslo

Ahmed už měsíce nemohl spát. Vášeň ho spalovala a celé dny přemýšlel, jak krásnou Samíru získat. Občas ukradl pohled jejích tajemných černých očí, které ona vzápětí cudně sklopila. Kdykoliv ji měl možnost pozorovat, potají se snažil odhadnout nádherné křivky její štíhlé postavy pod dlouhým hávem. Představoval si její nahou kůži, vlnící se těsně pod tenkou, ale neprůhlednou látkou a šílel při pomyšlení, že tu tenkou vrstvu odhrne a zaboří do ní prsty. Jenomže Ahmed byl ženatý. Se Samířinou sestrou Saídou.

Našel chlapa za peníze ochotného k čemukoliv.

- A jak ji poznám? Vždyť jsou s těmi černými hadry všechny stejné!

- Jen čekej a pozoruj vrata. Bude mít světle hnědý pletený koš. Ráno chodí vždy na nákup. Pak mi zavolej.

Telefon zazvonil.

Ahmed nasedl do auta a uháněl směrem domů. Před obchodem s potravinami koutkem oka zahlédl hlouček lidí a policajty, stojící kolem nehybné postavy v černém hávu. Ležela na silnici a louži její krve vpíjel prach. Pár kroků od ní ležel převrácený hnědý koš.

- Najel do ní plnou rychlostí!

- Co to bylo za zvíře!

- Chudák holka, tak mladá!

Ahmed s klidem zaparkoval a otevřel dveře do domu. Sundal si boty a vešel do kuchyně.

U sporáku stála jeho domněle mrtvá žena.

- Ahoj Ahmede...

Jenom na ni zíral a nezmohl se na slovo.

- Děje se něco? Tváříš se jako kdybys viděl ducha. Nepotkal jsi Samíru? Pozvala jsem ji na oběd, ale došlo mi máslo, tak jsem ji poslala do krámu.

"Vždyť jsou s těmi černými hadry všechny stejné," zazvonila Ahmedovi v hlavě věta, současně se zvonkem vchodových dveří.

132

Všechno je najednou jinak

Takhle po ránu při čištění zubů mrknu do dojemně mně odjakfurt věrného zrcadla. A ono mně mě blýskne. Po mnohokráté. Stejně jako vždy, ale úplně jinak.

V mžiku a jasnosti vidím múzu pro ty, pro které jsem jí být nechtěla. Sluneční vílu, kterou jsem být toužila pro ty, pro které jsem jí nebyla. Slabocha, co prosí o lásku, i když sám ji nedokáže dát. Silnou moudrou ženu, jež si zaslouží úctu. Uvadlou květinu, která ztratila glanc. Bezelstně milující Pannu Marii. Vyděšenou holčičku, která nemůže najít cestu ven. I tu úmournou dlouhou chvíli, kdy opravdu nenávidím.

Poprvé je to jiné. V teplých hřejivých barvách úcty a vděku sama sobě. A právě od tohoto okamžiku s opravdovou bezelstnou úctou a pokorou i k Vám.

Děkuji.

133

Stará známá

Potkala jsem po letech jednu starou známou.

 Jako mladá holka jsem s ní trávila dost času.

 I v dalších letech jsme si byly docela blízko.

 Pak se naše kontakty začaly vytrácet, až úplně přestaly.

 Nejdřív jsem ji ani nepoznala. Vypadala jinak, mnohem smutněji. „Je to vůbec ona?“ ptala jsem se v duchu a zkusila dělat, že ji nevidím. Její reakce mě překvapila. Vůbec se neurazila, naopak chodila všude za mnou. Jenom se potutelně usmívala a čekala, až si jí konečně všimnu.

 „No tak dobře, už tě poznávám,“ vzdala jsem to nakonec. „Kde se tady bereš? Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím.“

 „Trochu jsem cestovala,“ usmála se tajemně. „Ale pak jsem zaslechla, že mě sháníš. Copak jsem ti nechyběla? Ani trošku?“

 „Ne! Poslyš, já jsem na tvoje výstřelky už trochu stará. Mám svůj život, který plyne v poklidu a pohodě, a nenechám tě, abys mi ho zase rozvrátila. Takhle jsem úplně spokojená.“

 „Nesmysl,“ odpověděla a nastěhovala se ke mně. Opravdu jsem ji nezvala, ale ona pozvání nikdy nepotřebovala, byla už taková. Během několika týdnů mi převrátila život vzhůru nohama, jak to umí jenom ona. Byl to báječný čas! Užívaly jsme si jako za mlada a vytáhla mě až do oblak. Cítila jsem se tak šťastná, jak jsem myslela, že už nikdy nebudu.

 Pak jsem se jednoho dne probudila a byla pryč. To ráno bylo studené a šedivé. Šedivé bylo i všechno kolem, co ještě před pár hodinami zářilo barvami. V bytě zůstal strašlivý nepořádek, který jsem likvidovala několik týdnů. Chaos v duši likviduji dodnes.

 Strašně se na ni zlobím. Nikdo mě nikdy nezklamal tolik jako ona. Ale nemůžu si pomoci, a když jdu po ulici, stojím frontu v obchodě nebo třeba jedu autobusem, vpíjím se do tváří ostatních lidí a hledám, jestli někde nezahlédnu její rysy. Víte, ona se může schovávat úplně všude. A často není hned k poznání. Ale jedno je jisté. Život bez ní vlastně ani nemá smysl.

Myslíte, že ji ještě někdy potkám?