Kraťasy 18

Blog přináší osmnáctou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

086

První, navěky tvá ...

Jmenovala se Alenka. Chodili jsme do pátě třídy.. A já chodil jako v mátohách. Byla se mnou stále. Za bdělého stavu, i když jsem zavřel oči, stála za nimi jak přišitá. Ty dlouhé, rovné zlatohnědé vlasy, jemný oválný obličej a oči modré až do tyrkysova. Jejich pohled šel ale jaksi jinam, tedy když jsem se zrovna díval...Tak tedy asi to, čemu dospělí říkají láska. Jenom jsem jí to nikdy neřekl.

Jednoho červnového odpoledne jsme hráli na sídlišti kuličky. Objevila se znenadání ještě se dvěma kamarádkami. Sedly si opodál, jako že je naše hra vůbec nezajímá. Vystupňoval jsem svoji hru na maximum. Aby si všimla.. Dokonce jsem nakonec obehrál jednoho kluka o všechny nádherné skleněné tyrkysové kuličky, které jsem dávno chtěl získat. K večeru všichni odešli. Zbyl jsem jen já a Ona.. Kráčeli jsme pomalu proti sobě, hledíc do země. Až zůstal mezi námi jen prázdný důlek jako nepřekonatelná propast. Řekla: ,,musím jít, je už pozdě." Natáhla ke mně svoji štíhlou ruku k rozloučení. Hrábnul jsem do kapsy a celou hrst těch vzácných kuliček vložil do její dlaně. Zvedla hlavu. Poprvé jsem pohlédl do těch krásných očí a vydržel... ,,Díky" řekla trochu smutně a zmizela. Byl to jediný pohled a jediná slova, jaká v době naši známosti mezi námi zazněla. Ať již do mého života vstoupila ta či ona, budu si to pamatovat nadosmrti. Po prázdninách jsme šli každý na jinou školu a po čase jsme se odstěhovali. Po mnoha letech jsem zavítal do té části města a zaskočil do známé samoobsluhy. U kasy mě zdraví pohledná mladá žena a já v rozpacích: ,,jo, jo,sem Roman a ty si..." Podává mi ruku. Má hezké dlouhé vlasy, jasný pohled modrých očí a náramek z modrých kuliček na ruce.... ,,já už vim, ty seš Alena. No konečně!! Máš krásnej náramek. Jé, to byly časy. Škoda, že to netrvalo dýl. Ježiši, jak já bych pokecala, ale v autě čeká muž a děti a jedem k babičce, určitě se uvidíme, chodím sem často."

Život je tak nádhernej!! Ať už do jejího života vstoupí kdokoli, ten náramek bude nosit pořád....

Komu se to povede? První láska a navěky....

087

Hudební slavnosti

e krásný letní den. Ležím na rozkvetlé louce, pozoruji bílé beránky líně okusující blankyt oblohy a mým tělem pomalu prostupuje příjemné teplo.

Najednou pocítím téměř neznatelný závan chladu. Ale do dráhy slunečním paprskům nevstoupil beránek. Nade mnou stojí On. Stejně jako já toho na sobě nemá mnoho. Slunce prosvítá jeho rozcuchanými vlasy a barví je dozlatova. Jeho svalnatá, mužná hruď je pokrytá nazlátlými chloupky a jak se ke mně naklání, aby mi podal kopretinu, cítím příjemnou vůni jeho těla.

Neznám ho, ale ta kopretina je pro mě symbolem i výzvou. Trhám její okvětní lístky a počítám: mám, nemám, dám, nedám…

Ach jo, zase nemám. Ale počkat, počítala jsem přece jen v duchu, ani z mých rtů nikdo nemohl odečíst, jak to vlastně bylo doopravdy, a kdoví, co bude zítra - mám!

Nebráním se jeho dotykům, přijímám je s důvěrou a je to krásné jako sen. Je něžný i divoký, dokonale ovládá rytmus. Nikam nespěchá, ale snad právě proto je vždy ve správném okamžiku na správném místě. Jeho citlivé prsty už zjistily, kam a jak sáhnout a v dokonalé harmonii s hbitým smyčcem rozvibrovaly každou strunu mého dychtivého těla do netušených akordů. Cítím se jako hudební nástroj v rukou výjimečného hudebníka. Skládáme spolu tu nejkrásnější hudbu, jakou jsem kdy slyšela.

Tatam je nakažlivá lenost beránků i nepřející potměšilost kopretiny. Z původního andante jsme přes animato nepozorovaně přešli do presto, ba přímo furioso. Z tepla je žár, jehož příčinou už dávno není letní slunce.

A náhle v té až dosud tak dokonalé symfonii zazní ostrá disonance. Budík! Lidi, jak já nenávidím to ranní vstávání!

088

Kufr

    Stála na zastávce, drobná a hubená, obrovský kufr u nohou, očí jí plavaly, jak vyhlížela tramvaj. V hlavě zmatek a strach, jak to zvládne, kufr byl hrozně těžký. Tramvaj konečně přijela, popadla kufr a snažila se ho vytáhnout po schůdkách. „ Počkejte, slečno, já vám pomůžu“ nabídl se starší ošuntělý chlápek, kufr popadl a s funěním ho vtáhl do tramvaje a postavil dozadu na plošinu. „Díky, skoro to neunesu“ snažila se usmát, ale moc jí to nešlo. „Co v tom vlečete?“ zajímal se. Zaskočilo jí to a zrudla. „Ále, nějaké knihy, taky počítač… prostě, všechno možné, s…stěhuju se…“ začala koktat. Odvrátila se radši od něj a koukala z okna. Už si ho nevšímala a myšlenky se jí zatoulaly kdoví kam

    Najednou sebou trhla. „ Sakra, málem jsem zapomněla vystoupit..“ Chtěla popadnout kufr, jenže kufr nikde. A chlápek taky nikde. Zpanikařila. „Kde je můj kufr!!“ Starší paní ze sedadla před ní se ozvala: „Ten velikánský kufr, co tu stál? S tím přece vystoupil ten pán, co s ním nastupoval… To byl Váš?“ „Jo, zmetek zlodějská, co teď budu dělat, to je průser…“ dala se napřed do breku a pak do hysterického smíchu. Co až ten hajzl kufr otevře a …?

    A v hlavě se jí promítl ranní telefon s matkou, která odjela za prací na druhý konec světa a nechala jí tu se svým Jožinem samotnou. S matkou, tou nechutně racionální osobou, kterou by nerozhodilo a nerozbrečelo vůbec nic. Ona, citlivka po tátovi, si s ní nikdy moc nerozuměla, ale teď jí prostě musela zavolat a říct jí to. Sama si nevěděla rady, pobíhala v pyžamu a střídavě nadávala a brečela. A tak vytočila matčino číslo… „Mami, mami.. prosím, pomoz mi, Jožin… on je mrtvý, co mám dělat?“ Matka nezklamala: „Nebul pořád, to je normální, nikdo holt nežije věčně. Hlavně ho musíš nějak zlikvidovat. Odvez ho k tomu doktorovi, co k němu Jožin chodil. Strč ho do toho velkého kufru, co je v komoře, do toho by se labrador mohl vejít…“

089

Dokonalá dvojice

Pokaždé když jsem na něj pohlédl, jsem znovu a znovu žasl. Nádherné tělo, pod jehož opálenou kůží vystupovalo respekt vzbuzující svalstvo. Zdravé bílé zuby, zvýrazňující jeho sebevědomý úsměv. Vždy dokonale oholená tvář. Pěstěné nehty na rukou i na nohou. Každý jeho dotek mě elektrizoval. Každé jeho objetí mi poskytovalo neskutečnou slast. Nejsem homosexuál. Vždy se mi líbily ženy. Poznal jsem jich desítky a všechny byly krásné – měly nádherné obličeje a dokonalé postavy, báječně líbaly a milování s nimi mi přineslo spoustu rozkoše. Nikdy by mě nenapadlo, že mi mužská náruč jednou poskytne ještě víc radosti. Dokázal jsem ocenit i mužskou krásu, svým způsobem jsem vypracovaná mužská těla obdivoval, ale dřív bych jim nikdy nedal přednost. Nechal jsem se jím líbat po celém těle. Nikdo si mě nezaslouží. Jen on! A platí to i naopak. Dotýkal jsem se jeho obličeje a vnímal hebkost jeho pokožky. Nádherně voněl. Celou hruď i klín měl dohladka vyholené. Přesně tak, jak jsem měl rád. Prudce mě objal. Tiskli jsme se k sobě a sténali slastí. Již se to nedalo vydržet. Poznal to, a i když jsem viděl, že není roztoužený o nic méně než já, poklekl a dovolil mi okusit to, co bych se žádnou ženou nepoznal.

Hlava se mi točila závratí z nekonečného vzrušení. Když jsem dosáhl vrcholu, vystřídali jsme se a já se rozplýval štěstím, že je mi dopřáno milování, které je naprosté většině normálních smrtelníků zcela nedostupné. Jsou příliš škaredí, málo o sebe dbají, mají nízké sebevědomí a příliš předsudků. Ubožáci. Co se napachtí při hledání protějšku, se kterým by prožili aspoň pár chvil prchavého štěstí. Zato náš vztah nemá nejmenší vadu. Nic nás nerozdělí. Do smrti zůstaneme dvěma úžasnými bytosti zahrnujícími se vášnivou láskou.

Po milování jsme se společně osprchovali a pak jsme se během dvou hodin oblékli a pečlivě upravili, abychom mohli vyrazit na večeři. Čeká nás romantický večer v luxusní restauraci. Něco takového bychom si nemohli dopřát každý den, ale tentokrát máme důležitý důvod k oslavě. Vždyť dnes bylo uzákoněno registrované partnerství narcisů se svými klony!

090

Doják

Nohy mi mrzly v promočených botách, špinavé ruce jsem si otírala do kalhot, které pro množství šmouh, vypadaly spíš už jako maskáče. Nechtěla jsem si to v duchu ani připustit, ale v mozku mi běžela slova - vzdávám to. Sedla jsem si na kraj kukuřičného pole a nevěděla, jestli mám mokro v nose z deroucích se slz nebo mrazivého vzduchu.

   Hledám ji už čtrnáct dní. Pro někoho krátká doba dovolené, pro mě čtrnáct probdělých nocí a nočních můr. Nesnášela jsem svou živou představivost a bohatou fantazii. Poslední stopa ukazovala na tohle obrovské pole. Bohužel, zítra to tady chtějí celé posekat, takže mám už jen pár hodin na to ji zachránit. Často proklínaný facebook se stal mým prostorem k boji a záchraně. Zpráva se šířila jak lavina, tisíce očí sledovalo každou novou informaci, lidé se přidávali s radami a pomocí. Do toho milion telefonátů, letáků, billboardů, sehnala jsem i pátrací vrtulník. Odměna jistá. Spousta falešných stop, nadějí a zklamání. Večery pro mě bývaly krutou imaginací, kdy jsem seděla na studené verandě a představovala si, jak je jí tam venku, samotné, v zimě. Mrzla jsem tam i několik hodin, tak trochu i za trest. Rána, pak často znamenala obrat v bojové odhodlání, že ji prostě musím najít. Ten špatně napsaný scénář prostě bude mít šťastný konec.

    Z myšlenek mě vytrhl šramot za zády. Po čtyřech jsem se plazila tím směrem, mezi kukuřičnými klasy. Za jedním z nich jsem zahlédla tmavý čenich, pak vykoukla trojúhelníková hlava se zapadlýma očima. Myslela jsem, že koukám na přelud, tiše jsem zašeptala její jméno. Pomalu ke mně přišla a očichala si mě. Já se mezitím rozplakala jak malý dítě. Držela jsem jí v náručí, vyhublou a vyčerpanou, ale živou. Připadala jsem si jako nejhorší herečka v hollywoodským dojáku. Smyčce gradují, kamera se vzdaluje, černá obrazovka a nápis The End.