Kraťasy 1

Blog přináší první várku Kraťasů, první možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.

Povídky přeneseny do blogu včetně odstavců tak, jak je vytvořili soutěžící. Začínáme :)

001

155

 „Michaléé, prosím tě, nakrm psa. Uvař mu těstoviny s masem, musím běžet k Honzíkovi“, zavolala Alice a šla do patra za synkem, měl horečku a pobrekával. Změří mu teplotu, nacpe do něj sirup, snad konečně usne a ráno mu bude líp. Ne jako posledně, když se nedařilo mu horečku srazit a nakonec zoufalí volali v noci záchranku, protože dostal z horečky křeče. Ještě pořád, když noc prořízne jekot houkačky a modrá světla metají blesky po temné ulici, se otřese strachem, který tehdy cítila. Pohlédla z okna, ale všude bylo ticho a klid, jen sníh poletoval a usazoval se na namrzlých schodech před domem.

    Za chvíli sešla dolů, naštvaná: „Michale, ten teploměr má přetrženou rtuť, co s tím mám dělat, jiný doma není..?“ „To je v pohodě, stačí to strčit do teplý vody, rtuť vyběhne nahoru a zase se spojí.“ „Fakt? Chytrej, bezva.“ Odkráčela do kuchyně, kde na sporáku bublaly nudle pro psa, a spojení teplá voda-teploměr jí dovedlo k hrnci. Strčila skleněnou trubičku do vřící vody s nudlemi…Rtuť skutečně vyběhla a pevně spojená prorazila konec teploměru a stříbrné kuličky spolu s drobnými a tenkým střepy se zanořily mezi nudle. „Jéžiš, co teď?“ pomyslela si Alice, „no to zas bude keců, teploměr v haj… háji, nudle se musí vyhodit, ach jo." Opatrně vystrčila nos z kuchyně. „Mišánku? Ehm…, ono se to rozbilo, úplně samo… se to musí vylít, je v tom ta rtuť a ty střepy… já za to nemůžu“ preventivně fňukla. „ŽENSKÁ,  TEPLÁ voda, TEP-LÁ, né vařící…, ukaž, vyleju to radši venku do kanálu, co s tím tady.“ Popadl hrnec do utěrky a šoural se ven před dům. Alice si oddechla, že se to obešlo bez větších scén a zamířila zase nahoru za Honzíkem. „No nic, holt dostane sirup prostě pro jistotu. Hlavně žádná záchranka, určitě to bude v pohodě,“ utěšovala se polohlasem.

    Nahoře koukla z okna na vířící sníh a zahlédla Michala, jak v pantoflích míří po bílých a namrzlých schodech s kouřícím hrncem v ruce. Ani to ještě nedomyslela a už se to stalo… Michal uklouzl, nohy mu vystřelily vzhůru, ruce i s hrncem taky, poklice letí bokem a vařící obsah míří Michalovi na břicho a ještě níž… Bože, jak je to číslo na záchranku?

002

Pláč nad rozlitým vínem

Každé ráno se potkávali. Když se míjeli, usmáli se na sebe. Jednoho dne jí ukázal tři prsty. Pochopila. Ve tři hodiny přijde k ní.

Ve dveřích stáli dva. „Věděl jsem, že to máš ráda ve třech.“ Zavřela dveře. Slzy jí stékaly po tvářích a míchaly se s vínem, které polykala.

003

Čas na lásku

Jsme na výletě, šlapeme pěšky po louce do kopce. Unaveni sedáme, leháme do trávy a ty hned usneš jako špalek. Koukám na oblohu, mráčky plují po nebeské báni, klid a ticho se line vůkol nás. Vezmu  mezi zuby stéblo trávy, nakloním se nad tebe a lechtám tě tím stéblem na nose a na očích. Oženeš se jako bys odháněl mouchu, probuzený mě pokládáš na záda a v tom….

Tvůj pohled padne na hodinky, popadneš batoh a mumláš – ujede mi rychlík, musím běžet. Zapomínáš se se mnou rozloučit a pádíš na nádraží. Já si sednu, a dělám to, co každý rozumný člověk v takové chvíli dělá, vyndám z batohu chleba s máslem a turistickým salámem, zakousnu se do něj, vyndám termosku a naliju si kafe. Kochám se pohledem na přírodu a v klidu jím.

Kolem jde myslivec se svým věrným, loveckým psem Brokem a říká: “Copak tak sama na výletě?” A já odpovídám: “To víte, lidi pořád někam uhánějí, čas je honí a já, i když mi taky čas utíká, já nespěchám.” To je rozumný, říká myslivec a přivolává svého věrného Broka, který mi dojedl svačinu, a oba mizí na kraji lesa.

Já dopiju kávu, zvedám se, vezmu svůj batoh a vydávám se oklikou na nádraží čekat na vlak, který pojede opačným směrem než ten jeho.

004

Péčko

„Pane Předsedo Péčko patří pod pokličku“, povídá Poslanec Panáček. „Proč?“ Ptá se poslankyně Peprná. „Prototože, protože, protože prostě patří pod peřinu.“

Paní Poslankyně povstane.

„Pane Předsedo, páni Poslanci. Pracujeme, Provádíme, Pereme, proč posílat Péčko pod pokličku?“ Pousmání, položení Pašmíny pod poličku.

„Pojďme posoudit přínosy pro politiku, pro podrobené. Potřebujeme péčko? Podle posouzení politické platformy, Péčko pomáhá.“

„Prosím Vás“, písklavým podtónem politik Peroutek posouvá propocenou peněženku

„Pání Poslanci, považme přínosy péčka.“

Paní poslankyně pomalu přechází po parlamentu. Při procházce pokládá po stolech poslanců prádlo.

Pot a parlament plný pozorování

Podprsenka padá

První poslanec padá

Paní poslankyně prosadila Péčko, protože právě Péčko pomáhá potřebným pochopit politickou příslušnost, poslušnost, představivost pro práci politiků.

Péčko přežije. Pořád 

005

Souboj se strachem

Nikdy se necítil tak, jako právě v tuto chvíli. To, co se chystal udělat, ho vzrušovalo a svazovalo zároveň. Věděl, že ho před tím varovali a říkali mu, že pokud to udělá, nebude mít cestu zpátky.

Šel temnou ulicí a neustále své kroky zpomaloval. Věděl, že to, co udělá, udělat chce a udělat musí. Krev mu bušila ve spáncích a rukojeť nože, pečlivě ukrytého v kapse, studila v dlani.

Vytáhl nůž z kapsy a podíval se na něj. Ostří se ve světle pouliční lampy podivně zablesklo. Až se skoro lekl. Druhá část jeho mysli se ho snažila uklidnit, že o nic nejde. Jen jednou řízne a bude to.  A pak teprve nebude cesty zpět. Ale on ví, že na tu cestu, ze které se prý nikdy nikdo nevrátil, nastoupit chce.

Konečně byl na místě, které si už dávno vyhlédl. Opatrně se rozhlédl po okolí a konstatoval, že nemá žádné svědky. Nikdo ho neuvidí, nikdo nebude moct na něj ukázat.

Stála tam. Přesně na tom místě, kde věděl, že bude stát. Vytáhl nůž z kapsy a potěžkal jej v dlani. Najednou jako by byl těžší než kladivo. To, že jednou řízne a bude to mít za sebou, ho znovu vzrušilo. Přistihl se, že pozoruje, jak se mu potí dlaně.

Přistoupil k ní tak blízko, jak to jen šlo. Natáhl k ní ruku s nožem. Ruka se mu nepřirozeně zachvěla. Teď anebo nikdy. Srdce mu bušilo v krku a dýchal nepravidelně. Zavřel oči a udělal to, co měl v plánu. Jeden krátký, ale za to účinný radikální řez.

Bylo po všem. Padla k zemi. Vzal ji do dlaní a podíval se na ni. Pak se otočil a odcházel. Věděl, že pokud poběží, upozorní na sebe. Proto šel jen mírně zrychlenou chůzí.

Konečně byl na místě. Naposledy se ohlédl. Schoval nůž. A protože nebyl schopen slova, podal čerstvě uříznutou růži a krabičku s prstýnkem své vyvolené mlčky.